Občas, když se někde mluví o tom, jak je vzájemná
pospolitost náročná, zpozorním. Nejde
náhodou o nějaký vánoční syndrom? Díky této, celkem zbytečné úvaze, se mi daří
tlumit disharmonii svých nálad tak úspěšně, že jsem takřka vzorná vánoční
hostitelka.
Abyste mi nerozuměli špatně, jsem příznivcem vzájemných setkávání,
jenže někdy je koncentrace lidí, křiku, sladkostí a rádoby sladkých řečí
natolik silná, že ji neumím naředit do přijatelné poživačnosti. Ale dělám
pokroky, nikoho nepeskuji a trpělivě se snažím odpovídat na všechny, někdy i
monotematické, otázky. Také už netrvám
na nějakém časovém harmonogramu, protože stačí jeden zádrhel a všechno je
jinak. Dokonce už ani vnucované cukroví neodmítám,
je mi jasné, že každý se chce svými výtvory pochlubit a tak poctivě ochutnávám
a chválím.
Někdy se ale přeci cítím kapku zaskočená. To, když se objeví
návštěva vskutku nečekaná. Jsou přeci
svátky, jedeme kolem a tak se chceme na vás kouknout.
Vzpomněla jsem si, jak moje maminka vždycky každého přivítala
s otevřenou náručí. Bez ohledu na to, zda dorazil ohlášený či šel náhodou
kolem. To jsem se tedy nikdy nenaučila a poněkud konzervativně trvám na ohlašování
návštěv. Minimálně těch velkých, mnohačetných.
Přitom dobře vím, že být připraven na neočekávané je vždy
výhodou. Léta se o to snažím, ale moc mi to nejde. Zvláště, když mě něco vyvede
z rytmu, bývám, a někdy i proti své vůli, protivná, nepříjemná a rozhodně
ne ve své kůži.
Jelikož k Vánocům se podobná rozladěnost zjevně nehodí,
snažím se být připravená na všechno. Úplně na všechno, snad i na onoho
zbloudilého pocestného, kterému jsme včera prostírali talíř. Kdyby ovšem
dorazil, nevím, jaká by byla moje reakceJ?
Zkouším tedy trénovat průběžně a první svátek vánoční je
takový prubířský kámen. Jakože jsem vždycky svátečně naladěná a připravená
uvítat v domě takřka kohokoli, jako to umí moji blízcí.
Samozřejmě, půjde-li vše podle plánu, dopadne asi zkouška na
výbornou. Důležité jsou anomálie. Pokud nenastanou, což bych si přála,
neotestuji svou trpělivost. Takže
vlastně nevím, co si přát. Ještě zkusím nechat věcem volný průběh, nic neřešit.
Nakonec, to je možná nejlepší řešení.
Není rozhodující, jaké to je, ale jak to člověk vnímá. A tak vnímejme
svátečněJ
Žádné komentáře:
Okomentovat