Hlukový smog

Jestli něco těžko snáším, tak je to hluk. Když někdo kolem mě vytváří hlasité zvuky, potřebuji, pokud s ním chci vycházet i nadále, rychle zmizet. Jinak bych totiž dala průchod své přirozenosti

a s přátelstvím či jen dobrými vztahy by byl amen. Jestliže nemohu uniknout, musím zmobilizovat veškeré zbytky svého sebeovládání.

Kdysi jsem si myslela, že časem se to změní, a vlastně jsem se ani moc nemýlila. Situace se změnila, bohužel k horšímu. Zařídit, abych s hlučícím okolím byla schopna koexistovat, není samozřejmě snadné. Pár fíglů, jak to dokázat a tím pádem si neznepřátelit široké daleké okolí, znám, ale ani s nimi to není úplně jednoduché.

   V první řadě se snažím rizikovému prostředí vyhýbat. Ovšem hluk je všudypřítomný, tudíž je nutný i plán B. Tím jsou špunty do uší a všelijaká více či méně sofistikovaná sluchátka, která nosím podle toho, jak moc chci být nápadná a extravagantní.  Ani tato metoda ovšem vždycky problém nevyřeší, ba jsou místa, kde je vyloženě nevhodná. 
Pak nastupuje trénink sebeovládání. Hodně využitelný je třeba při společném stolování, nebo když si s někým chci vypít kávu. Zvyk mlátit lžičkou do šálku, případně příborem o talíř, jsem kdysi přisuzovala starým nevzdělaným lidem. Oh, jak jsem se spletla. Mlátí všichni napříč generacemi a vzdělání a ještě se diví, co mi na tom vadí. Nevysvětluji, o kultuře stolování je snad měli poučit jiní, jen tiše (někdy tedy i hlasitě) trpím a nechápu, proč si člověk při míchání kávy musí omlátit stěny šálku a celou tuto serenádu zakončit mohutným srknutím.  Nejen při pedagogické poradě se mi podobných zážitků dostává vrchovatě. Když to trvá příliš dlouho, zjevně přestanu ovládat mimiku (což někdy bývá výmluvnější, než když promluvím L) a cítím potřebu změnit prostředí, což ne vždy lze realizovat. Popravdě řečeno, jde o jeden z hlavních důvodů, proč raději obědvám sama a kávu si dávám jen s vybranými lidmi, kteří nemají potřebu mlátit do nádobí.

Naštěstí mě nikdo nenutí ke společnému stolování, protože bych se jistě stala vyvrhelem naší většinové společnosti.

   Když pak sleduji napětí lidí kolem sebe, jak jsou všichni nervózní, až to vypadá, že jejich jediný výraz v obličeji je zamračený, říkám si, jestli by jim nepomohla nějaká regulace hluku.  Pátrám v paměti, kdy jsem naposledy spočinula v naprostém tichu.

Když člověku usilovně vzpomíná, většinou si vzpomene.

Bohužel. Nevzpomněla jsem siL.

  Pokud nemám špunty vražené až k mozku, ticho neexistuje. Jedno zda ve městě či na venkově.  Teď mě napadá, že je to vlastně diktatura hluku.  Totalita, proti které se opravdu špatně bojuje.

Koncerty ticha, které jsem nedávno viděla v nějakém sci – fi J filmu, jsou opravdu z jiné dimenze.

  Žel, zatím si nemohu dělat naděje, že to do budoucna nějak zlepší. Tedy, pokud se nehodlám stát poustevnicí a uniknout někam do ticha hor, kam snad všudypřítomný hluk zatím nepronikl.  Sama neřvu, hlasitou hudbu neposlouchám ani neprovozuji, nesbíjím v nočních a večerních hodinách, nemlátím do talíře, nemáme doma tikající hodiny a mohla bych jmenovat řadu dalších atributů, které neprovozuji. Marné.

Našinec prostě nechápe, kde se bere tolik hluku kolem nás a v nás. Mít otupělý bubínek, jistě by pochopil snáz. Ne, nechci se rouhat a vyznávat poruchy sluchu. Jen říkám, že hlukový smog je z mého úhlu pohledu nebezpečnější, než ten reálný, který nás inverzně drtil nedávno. Kvůli hluku nikdo pohotovost nevyhlašuje, což je ovšem zásadní chyba.

Jsou věci, které si prostě  nechceme přiznat. Proto jsem se začala pídit po izolovaných místech, kam všudypřítomný hluk nepronikne.  Pro jistotu. Abych měla kam prchnout, až nás invaze hluku dokonale paralyzuje. Je obtížné takové místo najít, ale i hledání je potěšující. Já si při něm mimo jiné uvědomuji, že ticho a klid je mnohem větší zbraň než řev a jekot.

Jak tak o tom přemýšlím, v mnoha případech už všudypřítomný hluk lidé ani nevnímají.  Zdá se, že se dostávám do minoritní skupiny. Jen nevím, zda je to povzbudivé či naopak depresivní. Ale pokud to budu řešit v tichu, tak je to zcela jistě potěšující. Minimálně pro mě. A mohu v tichu napsat příručku

o správném stolování, třeba někoho odnaučím srkat či mlátit příborem do talířeJ