Blonďaté zamyšlení

Možná proto, že podzim hýří barvami, i já procházím barevnou přeměnou. Ne tak výraznou, jako listí v našich parcích, ovšem totožně zásadní. Všechno teď bude jinakJ. Léta jsem byla blondýna. Od osmnácti let byla původní barva mých vlasů v ilegalitě.

Jako blondýna jsem se cítila báječně nejen proto, že jsem se mohla skvěle vymlouvat: „to nechápu, já jsem blondýnaJ“.  Barva se mi prostě líbila a cítila jsem se v ní dobře (říci sexy a in by asi nebylo to pravé, ale dost se to tomuto názoru blížiloJ). Negativní názory se ke mně nedostaly, zdálo se, že moje okolí moji blonďatost akceptuje a nemá proti ní námitek. A pak přišel zlom. Rozhodla jsem se pro změnu. Stárnu a na experimenty již není prostorJ. Zkusím, co moje původní barva, která za ta léta výrazně ztmavla. 
A pokud nešedivím, mohla by to být ještě na několik let určitá alternativa. Nešedivím (huráJ) a tak jsem tmavá. Respektive bruneta. A žasnu nad reakcemi. Najednou se dozvídám, že ta blond byla hrozná, nepřirozená, umělá…

Jeden člověk měl dokonce potřebu mi sdělit, že jsem byla nejen umělá, ale i měla malá prsa! Nepochopila jsem, jak velikost mého poprsí souvisí s mojí barvou vlasů, ba ani jako tmavá jsem nezaregistrovala nějaké zvětšení, ale informaci jsem si vyslechla,byť jsem nechápala, co ho ke sdělení vede.Ale lidé jsou, jak známo, různíJ.
 Stejně, jako celá řada dalších hodnocení. Sama jsem si na svoji tmavší variantu ještě pořádně nezvykla, byť u zrcadla se už nelekám. V duchu stále koketuji s návratem k blond verzi, ale bývám zvyklá vytrvat, tak i té brunetce ve mně chci dát určitý prostor. Že se mi zvětší objem hrudníku nepředpokládám, ale v tmavší verzi zkusím vydržet. Jen nevím, co bude, až to zase změním. Nebo až přijmu šedivou realitu. Že ta tmavá byla hrozná, umělá, nepřirozená? 

Nevím, není to zas pro mě zásadní problém, stejně si udělám, co chci,(nebo, co zavelí přírodaJ).

 Je to jen takové zamyšlení nad tím, jak vnímat reakce svého okolí. Lépe na ně nedat a rozhodně si z nich nedělat hlavu. Těší mě, to ano,když se dozvím, něco hezkého. Ale slyšela jsem to jako blondýna neustále.  I proto jsem se s ní nerada loučila.

A tak nevím, čemu věřit J. Rozhodně ne poznámkám o vizáži.

Asi jen tomu, jak se jeden cítí. A myslím, že až si zvyknu na tmavovlásku, budu se cítit stejně dobře jako blondýna.

I s vědomím poznatku o mém dekoltu, který ale s barvou vlasů opravdu nesouvisíJ

A i jako tmavovláska používám klasickou blonďatou výmluvu:

 „Promiňte, já jsem blondýnaJ“ 

                              (Nejčastěji při parkováníJ)