Den delší než století

Tak dlouhá bývá středa, když je obohacena kulturním setkáním, ve školním slangu nazývaném třídní schůzky. Tyto listopadové většinou bývají nejvíc plné, obě strany se tváří, že ještě o něco jde. V září, na informační, většinu nechodí nikdo, a na jarní už jen ti vytrvalci, kteří doufají, že jejich zásah nějak zlepší studijní morálku jejich potomka, který stejně je už duchem na letních prázdnináchJ. Proto jsou podzimní schůzky nejvíc přeplněné a tím pádem i také nejvíc náročné.  Když jsem se v půl osmé ploužila ze školy domů, nebyla jsem daleka od pocitů těžkého vyčerpání, a to i přes to, že moji rodiče jsou milí a vstřícní lidé a nenastaly žádné názorové třenice. 
Je to možná i tím, že já nejsem příznivcem třídních schůzek, které považuji za plýtvání časem jak rodičů tak i nás. Kdyby bylo po mém, sejdeme se po prázdninách, řekneme si co a jak a to stačí. Během roku pak dorazí jen ti, kdo cítí nebo mají nějaký problém, ten vyřešíme a je to. Vždycky totiž informace vysypu raz dva a pak mám výčitky, že sem tahám rodiče i z velké dálky, přičemž by stačil mail. Ale zatím to takto nefunguje, tudíž se scházíme (ve stále stejném složení J) několikrát do roka a mně vždy přijde, že pak v té škole i spím. 

  Jinak jsem včerejšek měla obohacený genealogickou vzpomínkou na babičku Marii, která se ten den před více než sto lety narodila J, i na tetu Růženku, která měla narozeniny ve stejný den. Obě už bohužel nejsou mezi námi, ale ten den jim stejně stále patří.  Jen ten včerejší byl takřka nekonečný. J