Deník

Pokud si píšete deník, jistě mi potvrdíte, že je to dobrá věc. Skvělá sebereflexe, zklidnění, prostor pro dohledání všeho, událostí, pocitů, nálad, rozpoložení. Sama nedám na deník dopustit. Se studenty jsme se onehdá pustili do deníků z let 48 až 53, tedy radikálně (ideologicky) jiné čtení, než nabízí dnešní doba. Program připravuje Muzeum hlavního města Prahy, které je hezky na metru, tudíž z naší školy snadno dosažitelné. Akci vedly dvě šikovné studentky, které nutily moje studenty vžít se do doby tvrdého stalinismu. Na celé dvě hodiny jsme se tedy přenesli do padesátých let, což zrovna není lákavý přesun v čase. Ovšem vzhledem k tomu, že dnešní doba znovu soudruhům přeje, mnozí je volí a jsou na to i hrdí, myslím si, že je nutné v mladé generaci udržovat podvědomí o tom , že kdo jednou podlehl komunismu, má trvalý defekt v mozku ( to je parafráze nějakého výroku pana Hoschla, se kterým se mohu naprosto ztotožnit). stejně jako se mi líbí postřeh mé oblíbené autorky Petry Hůlové, která v pátečních LN ve velmi zajímavém rozhovoru konstatovala, že ti, kdo jsou dnes ve vysokých funkcích a byli i ve straně komunistické, jasně avizují, jak jsou poddajní, že snadno ohnou hřbet a vydají se cestou nejmenšího odporu. Což je zcela zřejmé a takového prezidenta já osobně dvacet tři let po něčem, co nelze nazvat revolucí,ale jiný termín zatím není, nechci. Ale to jsem dost odbočila od deníků padesátých let. Tvořivá dílna děti zaujala a ač někteří nedávají své emoce příliš najevo, ve výsledku byli spokojeni všichni. Doufám, že z mých studentů vyrostou lidé, kteří, dojde-li na lámaní chleba, neuhnou!
 Akce svůj účel splnila, tudíž deníky z let 48-53 mohu školám jen doporučit.