Nora

S podzimními plískanicemi na mě jde syndrom nory. Je to v podstatě totožné s mojí oblíbenou představou o medvědím životě, kdy s příchodem podobně hnusného počasí, které nyní panuje, uléhám ke spánku a vstanu až na jaře. Syndrom nory je odlišný jen v množství spánku. Spočívá v tom, že když už se večer vrátím domů, nikam už se mi nechce. Je tak milé zůstat doma v teple, v nořeJ. Mnohdy ale člověk ještě někam musí, to je pak přemlouvání. Často ovšem neúspěšného, syndrom nory je prostě neskutečně silný.

Když je tedy jasné, že někde večer opravdu nutně musím být, je skoro lepší domů nejít. Zůstat v práci nebo vyrazit do města utratit nějaký ten obolos, což ovšem nelze realizovat v okamžiku, kdy se společenské povinnosti kupí. Ne snad, že bych žila nějak aktivním kulturním životem, ale když už to musí být, je v podzimních plískanicích neskutečně těžké někam vyrazit. Už jenom ta brzká tma, které bude teď už jenom přibývat. Napadlo mě, že by bylo dobré společensky se angažovat v odpoledních hodinách, ale to se zase neslučuje s pracovní dobou a ostatními povinnostmi. Prostě společensky se žije večer a basta.  Jenže nejsme tak naladěni všichni, proto některým z nás dělá zkracování světlé části dne docela problém. Tedy hlavně psychický, protože energie nevyprchává, jen se jí nechce do tmavého sychravého podvečera. Zkoušela jsem s tím bojovat různými způsoby. Pohybovat se jen po osvětlených ulicích, zamířit do přesvícených obchodů či již zmiňovaný trik nevrátit se z práce, ale marně. Jakmile se začne stmívat, táhne mě to do bezpečí nory, kde si mohu živě představovat, co by bylo, kdybych se přemohla a mezi lidi vyrazilaJ.

Vlastně by bylo praktické, kdyby podobným syndromem trpěli všichni. V temném období bychom prostě seděli doma, měli čas na svoje blízké a užívali si vymoženosti v minulosti označované jako černá hodinka. A bujaré (i méně bujaré) společenské aktivity by fungovaly během vlahých dlouhých letních večerů, kdy se naopak nikomu nechce domů.

Ale zase, možná by všude bylo přeplněno a syndrom nory by ztratil svoje kouzlo a oprávnění. Někdy může být docela užitečné zavřít se doma a dělat pro ostatní mrtvého brouka. Samozřejmě, nemělo by se z toho stát pravidlo, protože pak přestanou platit i potvrzující výjimkyJ. Člověk prý se má řídit svými vnitřními hodinami, poslouchat je. No, zas tak moc poslušná být nemohu, protože to bych mnohdy nevyrazila ani do práce, ale na určitou nápovědu ráda dám. A pak zalezu do nory a oddám se svým medvědím sklonům. V tomto období ani jinak nejde...