Přežít!

Vyprávěla mi moje maminka, s jakými příhodami se setkává, když chodí do nemocnice za tatínkem.  Je tam za ním denně a i když on skoro nevnímá, sedí u něho, mluví na něj a snaží se mu co nejvíce ulehčit. Zajímalo mě, zda se o to snaží i personál. Prý někteří ano, ale pravidlo to určitě není.

Skoro jsem zalitovala, že tam také nemohu být denně, abych mohla posoudit na vlastní oči. Pak mne ale napadlo, že když si nemohu dopřát luxus každodenní přítomnosti, mohla bych možná sepsat maminčiny postřehy.

Být neustále ve střehu je podle toho co slyším velmi důležité. Nevíte okamžiku, kdy sestra nebude dobře naladěná či kdy přijde rozzuřený takřka agresor. Pak vám polštář, který kdosi laskavý vložil nemohoucímu pod záda proti proleženinám, nevyndá, ale vykopne, aby se nemusela moc namáhat. Kopnutí přeci jen nabere sílu, o čemž se přesvědčil nic netušící stařík, který vylekaně dopadl na postel a lapal po dechu. Sestra sbalila polštář a byla ta tam. Jiné na ně vulgárně křičí a dědečkové, kteří se díky chorobě nemohou bránit, se jen třesou strachy, aby jim třeba za trest nepostavila nádobu s odporným čajem tak daleko, že na něj nedosáhnou.

Návštěvy, tedy pokud jim na svých blízkých záleží, tady suplují určitý nárazník, alespoň během odpoledne, kdy tu unavená paní sedí, si na toho jejího tolik nedovolují. Spousta z nich se navíc nedovede ani bránit, nebo spíš nechce, neb se bojí, že se jejich nemocným budou mstít. Moje maminka, která tam chodí už skoro dva týdny, patří přesně k těm, co se bojí. Po dlouhých sezeních u tatínkovy postele si je už téměř jistá, že některá směna sester jeho nemoc ještě zhoršuje.  Tak se brání, byť mírně, slušně a velmi, velmi vstřícně.

Předpokládám, že mi neříká zdaleka všechno, protože se bojí mojí vznětlivosti. Tím ale nechci říct, že bych vždycky řádila jak černá ruka. Mám třeba k lékařské práci velkou úctu, ale zároveň mě děsí jejich pocit, že jsou bohy v bílých pláštích a podle toho se (někteří) i chovají. Já ale dnes mluvím převážně o sestřičkách.

Dneska si údajně můžete v nabídce nemocnic vybírat a dokonce vám doporučují, že když nejste spokojeni, změňte lokál. Což o to, lokál změníte snadno, s to nemocnicí už to tak snadno (a bez známostí) nejde. Zejména, když je pacient převozu neschopný. 
A tak nezbývá, než pravidelné návštěvy, které se vlastně tak trochu mění v kontrolu, zda vám ho léčí nebo pozvolna sofistikovaně zabíjejí nezájmem, hrubostí a neochotou.

Když už se někde léčím (a že poplatky za péči nejsou zrovna malé), měla bych nějakou péči dostat. Anebo určitou laskavost ne-li přímo empatii. Možná by ale stačilo, kdyby mi (rozuměj pacientovi) personál prostě rozuměl. Jakmile vás někdo chápe, i léčba zcela jistě probíhá mnohem úspěšněji. Ostatně, tím neobjevuji Ameriku. Ale někteří by možná měli. Za dobu maminčiných návštěv tam už došlo k úmrtí a tatínka stěhují na eldéénku. Aby tady nezabíral místo….

A pak večer poslouchám pana Hegera. Co na to on?