Jiní

Včerejší zmínka a komentáře ohledně fotografování mě přivedly k zamyšlení o tom, jak jsme jiní. Vizuálně zcela jistě. Když porovnávám svoje fotky ze školních let, kde my holky vypadáme jako mladé maminy v tesilových šatech, s dnešními, je to jako nebe a dudy. Pubertální fotky s kudrnatou trvalou a módou, která dnes budí úsměv, také nejsou kdovíjaký módní skvost. Ale nejvíc mě vždycky fascinovaly fotky z dob našich babiček. Nejen proto, že mám ráda staré fotografie. Hlavně proto, že ty ženy vypadaly jako babičky odjakživa. Pak si spočítám jejich věk a dojde mi, že jim třeba nebylo ani třicet let- viz moje prababička, která je na přiložené fotce pětadvacetiletá.  Přemýšlela jsem, čím to je. Jestli těžkou prací, která byla jejich nezbytností, či nedokonalostí techniky, která neznala retušování. Nebo jde o kult mládí, která nutí i dnešní babičky, aby byly šik a in. Asi všechno dohromady. Pamatuji si, jak mi někdo kdysi vyprávěl, že existoval i kult stáří, dnes nemyslitelné. Ale aby člověk byl akceptován, musel vypadat starší a seriózní. Proto si chlapci nechávali narůst vousy a nezbytným módním doplňkem byl staromódní oblek a nezbytná hůlka. Dívky se pak nastrojily do širokánské sukně a hlavu ozdobily šátkem. Dnes naopak některé ženy v letech jezdí na bruslích a chodí v minisukni. Doba se mění a nejen na fotkách. Ale v duši, v té jsme, myslím, pořád stejní. Stejné starosti, přání, touhy. Nejlepší doklad toho, že historie se opakuje. Bez ohledu na vnější obal. Alespoň myslím.:-)
Ale fotky ze školy raději neukazujiJ