Lakomá Barca

Čeština má plno krásných a kouzelných pohádek. Jedno ale nezvládá, poučení. Přesněji řečeno, my si z nich neumíme brát poučení. Došlo mi to až v dospělém věku, když jsem se setkávala s pohádkovými hrdiny v nepohádkovém reálu. Bylo velmi frustrující pochopit, že princové jsou na draka či že být Popelkou se opravdu, ale opravdu nevyplácí. Fascinující bylo i setkání s pohádkovým dědečkem, jehož imaginární laskavost byla vyvážena neurózou a nesnášenlivostí všech mladších šedesáti let.

   Kouzelná babička už tak čitelná nebyla. Nejspíš neměla ráda půvabné Sněhurky, které jí zabíraly místo v tramvaji. Náhodně stojící spolucestující bledli a bledli a bylo zřejmé, že na drsný slovník bělovlasé paní nemá ani odredovaný mladík s potetovanou paží.

   Pamatuji se, jak jsem četla Werichovu pohádku o Lakomé Barce a nechápala jsem, jak si chce udělat záclony ze slupek od buřtů, protože moje dětská fantazie nebyla ještě nabuzená střetem s hrubou realitou.

   Nakonec jsem se musela v životě potkat se školní realitou, abych pochopila význam spojení Lakomá Barca. Poté, co jsem se se systémem kvůli penězům utkala v několika nerovných soubojích, apatickým způsobem jsem rezignovala.

Vybavuji si, jak si mi to kdysi zdálo nepatřičné. Ne kvůli cifře na mojí výplatní pásce. Neseděl mi způsob přístupu k naší práci. Jistě k tomu přispěla vrozená snaha dělat věci co nejlépe a očekávat, že vaši práci prostě někdo ocení.

   Problém je v tom, že náš resort je zjevně stále v minulém režimu. Jako by chyba byla v samotném pojmu peníze. Bez vysvětlení zní a působí hamižně. Možná to bude pravý důvod, proč se školství stále pohybuje někde na hranici společenského opovržení.Každý se prostě snaží, jak nejlépe umí.  Práce je slovo žádané, odměna nepřijatelné. Občas si představuji, co udělám, až díky našemu ministrovi nebudu schopná zaplatit složenky.  Dopotácím se k věřitelům a koktavě jim sdělím, že pracuji v zemi, kde si všichni představují učitele jako národní buditele, kteří pracují zadarmo. A nejen učitele, zde existuje zvláštní zvyk přehlížet všechny, kteří pracují pro druhé. Zatímco ministr je na piedestalu svých pocitů o vlastní výlučnosti, ostatní považuje za póvl. Takové trochu komunistické, ale co dneska není trochu komunistické, že?

Myslím, že nejlepší je upozornit na trvalý nešvar, třeba něco jako, nezaspali jste dobu? A když se to nebude líbit (jako že nebude), navrhnout mu, aby žil za náš plat. Může si pak stejně jako lakomá Barca vytvářet záclony se slupek od buřtů, protože na jiné mít nebude.  Po tomhle kurzu života za minimum by jakoby zázrakem měl procitnout. Pravděpodobně by to bylo marné, protože víme, že stokrát nic umoří i vola.

Konečně, v pohádkách většinou dobro vítězí nad zlem.

    V tomhle ohledu ale moc optimistická nejsem. Protože když vidím, jak kreativně se ke školství staví naše vláda, bude určitě ještě hůř. Možná by stálo za to nehledat v pohádkách ten jen ten dobrý konec, jako spíš již zmíněné poučení.

 Jenže jak, když naše současnost připomíná víc horor než pohádku?