Rusáci

    Blahé paměti jsem byla ve sborovně napomenuta, ať nepoužívám termín Rusáci, že to zavání xenofobií, a to že si jako pedagog nemohu dovolit. No, budiž.

   Jsem ale dítě odkojené ruskou okupací a okupanty nemá nikdo rád. Snažím se být nad věcí a přistupovat k věcem objektivně, zejména když čas oponou trhnul, a situace je už dávno (údajně) úplně jiná.  A pedagog má být nestranný, s tím souhlasím. Ovšem ne vždycky mi to jde J. Zejména, když žiju na Letné, kde je velmi silná ruská enkláva, a tak se s nimi setkávám na každém kroku. Takové pražské VaryJ. O tom, že jsou to slušný a kultivovaný národ, který v sobě potlačuje svoji agresivitu a velikášství, mě většinou nepřesvědčují, ale nekomentuji to. Ke komentáři mě vyprovokoval až hokej, a to nejsem žádná fanynka. Jako většina žen sleduji hokej pouze tehdy, kdy hrajeme ve finále nějakého mistrovství.  Na zápas s Ruskem jsem se ale dívala a jako celý hokejový národ jsem doslova valila oči. Vím, že hokej není sport pro barbíny, ale odcházet z ledu se zkrvavenou hlavou nebo dokonce na nosítkách, to snad do sportu nepatří.  Ale budiž, jsou to tvrdí chlapi. Mě spíš nadzdvihlo následné spokojené pochichtávání se a uznalé poklepávání si po ramenou na ruské střídačce. Ono je to snad těšilo? O tom, že nenásledoval trest, nediskutuji, to se stejně nezmění. Spíš to potvrdilo moji teorii, jsou to prostě Rusáci. Násilníci, okupanti, kteří jsou přesvědčeni, že si svou hrubou silou dobudou celý svět. Čest budiž přiznána výjimkám.

Zaujal mě komentář v Lidovkách, tam onoho bohatýra přirovnali ke zlobrovi. Zlobr je ale podle mých chabých znalostí americké kinematografie zelený. Ten, o kterém píší, má blíž k rudé. A to není dobrá barva.