Trendem současnosti je pohoda. A nejen ve televizní Osadě, kde se nad jejím aktivním prosazováním
můžeme uvolněně pousmát.
Pohoda je in. Má být
všude a vždycky.
Tím pádem tedy i ve
školství. Všichni se mají cítit bezpečně a v pohodě. Proti tomu logicky
nelze nic namítat. Namístě je snad jen zvídavý dotaz, co si pod tou pohodou
představujeme?
Odpověď samozřejmě není nikterak překvapivá.
Každý má svou vlastní vizi pohody.
A protože děti školou povinné
do toho navzdory všemu zatím moc mluvit nemohou, dělají pohodu ti dospělí. A
tady bývá někdy onen zakopaný pes. Je to pohoda podle jejich představ. Jak by
se to líbilo jim.
Ostatně, o tom je podle
mého celá neustále omílaná reforma, neřkuli doslova reformace, školství. Jde o
dospělácké představy, jak se to líbí jim. Případně, jak by se jim to asi líbilo
v jejich dětském věku. Co na to současné děti už moc neřeší. Respektive,
myslí si, že to řeší. Ale moc se jich neptají, nepátrají po jejich pocitech,
přáních a tužbách, které musí být zákonitě jiné, než měli dnešní reformátoři
(postižení i vzpomínkových idealismem) před deseti, dvaceti i více lety.
Stejné je to i s onou
adorovanou pohodou. Někdo si představuje absolutní volnost v chování, jiný
zase liberálnost ve výchově. Někdo si pohodu představuje v tom, že děti
budou dělat jen to, co je baví. Druzí pohodu definují pozdějším zahájením ranního
vyučování, jiní zase v tom, že budou akčně alternativní.
Zažila jsem i tykání na
obou stranách, mělo být symbolem pohody. A rovnosti.
Přiznám
se, že v tomto bodě skončila moje pohoda. Nemohu nějak tento americký
korporátní zvyk úplně přijmout za vlastní. Že já tykám studentům a oni tykají
mně.
I s dospělými s tím mám problém,
vidím tykání jako velký posun ve vztahu, netykám si s lidmi na
počkání. Ale nedělá mi problém si s lidmi
vykat a být s nimi v přátelském vztahu. Tykání ve škole mi ovšem
přišlo přes čáru, přesto, že bylo vydáváno právě za pohodu. Jako že jsme se
studenty na stejné lodi.
Vlastně ani nevím, jak to vnímali oni, mnozí
se raději oslovení vyhnuli, některým to problém nedělalo. Americká výchova dělá
své. I když mě tam naskakuje i ten akcent minulosti, jako já soudruh
ty soudruh, proto mi to možná bouralo pocit pohody.
Ale i když se od toho
oprostím, nevidím v tom pozitivum. Představuji si, jak takový student
přijde na úřad a zahaleká na unavenou ženu za přepážkou:
„Čau, Jano, můžeš mi,
prosím, vyřídit tuto žádost?“
Jsem si skoro jistá, že úplná pohoda mezi nimi
nezavládne.
Nabízí se tedy otázka, proč si někteří vytrvale
myslí, že tykání ve škole je tím správným směrem? Že tudy vede cesta k lepší
atmosféře ve škole? Že je to, hezky česky, in?
Ono to tu atmosféru vlastně nemění, je to
hlavně o mém postoji, protože jsem zvyklá lidem nad patnáct automaticky vykat a
očekávám totéž i od nich. V mém světě je to součást bontonu a případnou
pohodu to nikterak nenarušuje. Navíc, lze oslovovat křestním jménem a vykat, nemám
na mysli nějaké striktní a neosobní pane či paní.
A vlastně by mě zajímalo,
jak se k podobné situaci staví ostatní kantoři. Tykat či vykat? Podotýkám,
že nemám na mysli mateřskou školku, kde to asi má svůj význam, byť i tady si
nejsem stoprocentně jistá. Zajímá mě čtyřletá střední škola, tedy svět, kdy
dospělí jedinci jsou více méně na obou stranách katedry.
Za mě tedy tykání k pohodě
nepřispívá, určitě ne nijak výrazně. Osobně hlasuji pro vykání. Ale možná to vnímám
špatně. Jak to vidíte vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat