Chcete být třídním učitelem?

 

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco dříve býval post třídního učitele žádaný, dnes se

 o tuto pozici učitelé moc nederou. Některé školy mají dokonce problém třídnictví obsadit, byť kantorů mají dostatek.

„Já třídní být nechci,“ brání se mnozí, z obou stran věkového spektra. Starší se cítí být unavení, už nechtějí pořád řešit třídnické záležitosti, komunikovat s rodiči, snášet výtky od kolegů, sledovat třídní kolektiv, stmelovat ho, bdít nad ním. A těm mladším se do toho zase nechce, je to moc práce, brání se.

„Chci jen učit.“

Někteří se tak vymezují i vůči časové náročnosti. Ne všechny školy nabízejí za třídnictví adekvátní příplatek, tudíž se vlastně není čemu divit.

 Může za to i empatie. Ne, že bych proti ní něco měla, naopak. Vnímám jí jako stěžejní bod pro pedagogickou práci. Ale musí být vyrovnaná. Protože pokud vám přebývá a jste empatický nadmíru, pak si jako třídní učitel berete problémy a starosti svých studentů k srdci a do hlavy natolik, že z problémů vlastně nevyjdete. Řešíte všechno, i co nemusíte. Do čeho vám vlastně ani nic není.

 Pokud vám empatie chybí, děti a jejich starosti jsou vám ukradené, hlavní je přeci výuka.

Tudíž zlatá střední cesta, a tu není snadné najit. 

   A pokud jste v těchto krajních dimenzích jako ředitel, nedovede odhadnout, kdo se, díky své empatické dispozici, pro kterou třídu hodí, pak je na průšvih zaděláno. Kantoři se posléze logicky aktivně brání, že tuhle nadstandardní práci prostě dělat nechtějí.

   Potíž může být samozřejmě i jinde. Dětské kolektivy jsou stále komplikovanější, není jednoduché ukočírovat skupinu tak, aby se děti v ní cítily minimálně spokojené, když už ne přímo šťastné.

   Třídní učitel je opravdu často takovým hromosvodem, na nálady kolegů, problémy rodičů, rozladění vedení.

   V dřívějších dobách byla otázka vyřešena příkazem. Takový kantor neměl na výběr. Nikoho ale ani nezajímala jeho empatická stránka. Prostě byl přidělen.

   Dneska se dost o věcech diskutuje, což je samozřejmě správné, ale některým v diskusi chybí slovo kompromis. Zbývá pak jediná možnost, brát, co je.

   Přitom role dobrého třídního učitele je ve školním systému dost zásadní. Třídní musí být psycholog, vyjednávač, mediátor, soudce, rozhodčí, pozorovatel, naslouchač, kamarád, autorita i člověk, za kterým se děti nebojí přijít.

Vlastně je to taková univerzální osobnost.

Ne, že by ve školství neexistovaly, ale málokde je umí ocenit. A využít ve třídách, kde by nejvíce pomohly. Většinou se třídnictví sází jako brambory do řádku.

   To může být samozřejmě někdy i pěkný malér. Když do složité třídy nasadíte slona v porcelánu. K menším dětem někoho, kdo si rozumí s maturanty, a do maturitního ročníku vám zbude kantorka, dosud kralující v primě či v tercii. Prostě ta empatie nutná je.

   V každém případě je to ale hodně práce navíc, proto se do toho některým nechce. Přitom nemusí jít vždy jen o neochotu. Na vině může být i obava, nejistota či nedůvěra, která může mířit jak k sobě, tak k vedení, u kterého si nejste jisti podporou.

   Odmítání třídnictví se může projevovat obyčejným vyjednávání, ale i nepříjemným vydíráním. Radši odejdu, než abych byl třídní učitel.

To může být ještě větší komplikace než nedostatek třídních učitelů. Svědčí o napjatých vztazích ve školním kolektivu.

Napětí se posléze přenáší na děti a atmosféra ve škole prudce klesá k bodu mrazu.

A začátek se může jevit úplně neškodně, nikdo nechce být třídním učitelem...

Ale věřím, že takových škol je málo, že pracovat jako třídní učitel není pro většinu kantorů problém, ale radost.

Nebo se pletu…?

A jak to máte vy?

Vzpomínáte na svoje třídní učitele? A jak:-)?