Tobiáš někdy dokáže svoji srst tak napružit, že vypadá jak po zásahu elektrickým proudem. Bývá to komické i roztomilé, někdy ovšem i varující. To když v parku naježí chlupy při pohledu na procházejícího pejska, když udělá "pankáče", je jasné, že příchozí psík nebude kamarád. A přestože / nebo možná protože Tobiáš se nepere, někdy to skončí divokým štěkotem na cizího psa. Prostě si nejsou sympatičtí a dají to jasně najevo.
Občas mě napadá, jak by to asi vypadalo mezi lidmi, kdybychom si takto upřímně sdělovali, že to prostě není ono. Asi by to byl docela mazec, protože to cítíme úplně jako ti psi. Pravda, mnohdy to neodhadneme na první dobrou, ale i to se někdy povede. Jsou prostě lidé, se kterými si nesedneme.
Někdy to má svou kauzalitu, jasně pojmenované důvody. Někdy je to ale prostě jen tak, bez důvodu. To jsou asi ty psí vztyčené chlupy na hřbetě, které to detekují. Nelze to vysvětlit jinak, než intuicí. Že tudy cesta nevede.
Tobiáš štěkne a jde dál, zapomene.
My to máme trochu jinak, často se tváříme společensky, nasadíme small talk, někdy i úsměv.
Je asi lepší, že my, lidé, trochu hrajeme divadýlko, neštěkáme na počkání. I když často bychom asi chtěli....
Žádné komentáře:
Okomentovat