Chování

 

 „V mých hodinách je bezproblémový,“ říkají někdy kantoři v hrdostí v hlase, kdykoliv se na poradě řeší konflikty ve výuce. Jsou patrně přesvědčeni, že za tím stojí jejich pedagogická genialita. Trvají na tom, že vina je na straně stěžujících si kolegů.

  Ne, že by často neměli pravdu. Jen to asi nejde pojímat univerzálně.

Jistě by se nám všem líbilo, kdyby šlo všechno takto snadno pojmenovat. Například to, že dítě na všechno kašle, nic ho nebaví, nechce pracovat, škola ho irituje, to vše hodit na učitele, který s daným jedincem zrovna nevychází.

Kantor se jako viník přímo nabízí. Jen nikdo moc nezohledňuje i jiné věci, většinou víc skryté, pravděpodobně těžko pojmenovatelné. Třeba náladu. Nebo chemii, čímž ovšem nemyslím předmět. Třeba i proto, že učitel je také jen člověk, stejně jako student.

Někdy mívám podezření, že otázku vzájemného nesouznění nikdo vůbec nebere v potaz. Že jsou prostě situace, za které nemůže nikdo, v hlavní roli je podvědomí. Prostě si nesednou. Bez jasného pojmenovatelného důvodu.

Přesto se nesoulad ve školách většinou hodně řeší, protože děti většinou nemají mnoho možností / a ještě ani schopností/ jak z podobné pasti uniknout.

Takový obvyklý příklad, srovnání s hereckou profesí. Každému z nás se jistě někdy stalo, že nesnáší nějakého herce. Aniž by vám cokoli udělal! Prostě vám jen vadí, většinou bez příčiny.

Máte ovšem šanci na jeho představení nechodit, film vypnout.

Dětem také mohou někteří kantoři jako lidé vadit, bez příčiny. Prostě je iritují. Ale takovou šanci, odejít či nepřijít, většinou nemají. Nevypnou vás. Nemohou to asi ani nahlas říct.

 Tak „zlobí.“

Může se to samozřejmě stát i kantorovi. Ale ten, pokud to nedá, by měl odejít. Minimálně učit do jiné třídy.

Nezdá se mi, že by v takovém případě šlo jasně určit konkrétního viníka. Přesto o něm mnozí mají jasno. Je třeba vždycky na někoho ukázat prstem. A jelikož v mých hodinách se jeví jako bez problémový, je jasné, kdo za to může. Všichni ostatní.

Logické, ne?

 Někteří podobnou situaci umí dovést ad absurdum. Ne, že by o věci přemýšleli, ale umí pojmenovat chyby a následně za ně dětem udělit potrestání dle školního řádu.

Zlobí!

   Školy to mají po téhle stránce těžké, ať si říká kdo chce co chce, já si myslím, že tady je třeba hledat jeden z důvodů, proč je školství tak složitá profese.

Osobně si myslím, že určitou roli hraje i nějaká pýcha v duších učitelů, představa, že já to umím nejlépe, když u mě nemá problém.

Označit někoho za viníka, učinit za dost školnímu řádu, je bezesporu časté téma dialogu ve sborovnách. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že mnohdy je to víc o osobním pohledu každého učitele než o nějaké konstruktivní dohodě o tom, co nám dítě svým chováním chce říci. Představa, že se emoce dospívajícího dají nacpat do školního řádu, je totiž krajně nepravděpodobná. Kdo by se chtěl chovat podle pravidel, když s ním cloumají hormony.

   Není to všechno tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Ani já tady nelobbuji za nějakou anarchii. Spíš za zamyšlení, jak řešit situaci, když se dítě vymyká nastaveným pravidlům jen v některých hodinách a u některých lidí. Je to třeba jen podvědomé volání

o pomoc, že prostě s tímhle kantorem spolupracovat nechce. Vadí mu. K vypuknutí potencionální srážky potom stačí málo, je to jako brknutí do zánětu. Všichni jsou pak upřímně překvapeni, že dítě, které se někomu jeví jako malý genius, se v jiných předmětech chová jako neandrtálec. A přitom řešení může být někdy úplně jednoduché. Stačí jen potlačit vlastní pých, víc o tom přemýšlet a hledat souvislosti. Tím jsem ale vytvořila závěrečný oxymóron, takže to vlastně vůbec jednoduché není. Je to prostě další z mnoha školských oříšků.