Boom Husákových dětí kdysi znamenal, že školní
třídy čítaly někdy až čtyřicet žáků. Pamětníci vzpomínají na třídy A, B, C, D,
E, někteří dokonce zažívali směnné vyučování, tedy situaci, kdy žáci jdou do
školy dopoledne a ti druzí odpoledne. Jinak by se nevešli. Studenti namačkaní
ve třídách po třiceti a výše se patrně vzdělávali nějakou formou frontální
výuky, memorováním či psaním testů. Tedy způsoby, které dnešek považuje takřka
za trestné.
Hledal
se pokrok. Přišla nová doba, nové trendy. Zkoušely se najít cesty, jak snížit
počet dětí na kantora, zajistit individuální přístup, vytvořit menší vzdělávací
skupiny. Dařilo se střídavě oblačno. Něco ano, něco docela drhlo. Ale pořád šlo
o jakýsi, byť pozvolný, progres.
Každá vláda od devadesátých let označovala
školství jako svou prioritu. Zároveň se rapidně snižovala porodnost, tudíž se
počty děti ve třídách začaly snižovat i samovolně. Přesto se trend individualizace
a menších školních kolektivů úspěšně hlásal dál.
Do toho přišla inkluze,
možnost asistentů, tedy věci, které se třiceti dětmi ve třídě prostě provozovat
nelze.
Ukázalo se, že ani odvíjet
financování škol podle počtu žáků není nejlepší varianta, protože se to celé
zvrhne na hon na žáky, čím víc, tím líp. Na další experimenty pak už nezbude
prostor, protože zase uvízneme na třiceti a více dětech ve třídě. Nějakých ideálních patnáct dvacet dětí ve
třídě prostě školu neuživí.
Přesto nějakou dobu tento
finanční úzus přestal platit, neosvědčil se, hledaly se jiné cesty. Snad lze
říci, že se v určité podobě pořád hledal progres.
Nicméně, mnohé zásahy z nejvyšších
míst vracely školství zase o krok zpátky, o školství se mluvilo, nikoliv
jednalo. Často se to celé scvrklo na výši učitelských platů, na které už musí
být veřejnost alergická. Zejména, když se do éteru dostávají částky zprůměrované
těmi ministerskými platy, takže opravdu reálně není mnoho kantorů, kteří by si
nosili domů pětačtyřicet tisíc a více. Ale
na veřejnosti to vypadá úplně jinak. Je to takové vrtění školním psem, odvádí
se pozornost od jiných věcí.
A aby toho nebylo málo, nejnovější novelizace
vrací školy tam, odkud kdysi unikly. Financování podle počtu dětí.
Navíc se pan ministr nechal slyšet, že je třeba navýšit přímou pedagogickou činnost učitelů. Protože, kdo to kdy slyšel, pracovat jen 22 hodin týdně, že? O tom, že zmizí povinnost opravovat, vyplňovat, doplňovat, připravovat, dozorovat a nevím, co ještě, se samozřejmě v jeho návrhu nemluví. Jistě, laická veřejnost si může myslet, že učitel si odpracuje jen tolik hodin, kolik činí jeho přímý úvazek. Ale že si to myslí i pan ministr, to je na pováženou. Navíc, boom Husákových vnoučat znamená, že školy nemají kapacity, kam zájemce o studium umístit, takže se třídy zase narvou takřka automaticky. A možná by došlo i na směnné vyučování, kdyby byl dostatek pedagogů. Ten ale podle všeho není, přestože dneska může učit takřka kde kdo, bez ohledu na vzdělání. A počet pedagogů chce ministerstvo ještě snižovat. Stejně jako počet kuchařek, školníků či uklízeček. Protože prostě šetřit se musí a proč ne tedy právě ve školství. Tam to jde asi nejsnáze. Sice to jde proti tomu, o čem se mluví jako o moderním školství, což by měly být nižší počty dětí ve třídě, individuální přístup, vytváření bezpečného prostředí, inkluze, podpora nadaných dětí, ale koho to zajímá, když se tak snadno dá ušetřit. Že šetřit na nesprávném místě se nikdy nevyplácí se také neříká. A když, tak se zavrtí školním psem a všechno bude zase v pořádku. Že neprožíváme školní progres, ale bolestivý regres, to pak už nikdo řešit nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat