čtvrtek 31. března 2022

Proutník

 Jaro je tady, navzdory tomu, že zrovna dnes je dost zima. Že by psa nevyhnal. Ovšem psům je zima asi jedno. Jaro je tady a s ním i silné erotické puzení. A tak Tobiáš prohání psí slečny a nemůže se vydovádět. V parku lítá za holkami jako ďábel. 

A kdyby jen v parku. Jdeme si takhle po ulici, po Miladě. Díky bohu, že jdeme z kopce, protože... 

V nestřeženém okamžiku zahlédl v tramvaji známou psí slečnu a než jsem se stačila nadechnout, hop, byl v tramvaji, ta zacvakla dveře a jela. Uf. Naštěstí krátká zastávka, běžím z kopce a pán, jemuž inkriminovaná slečna patřila, mě viděl. Takže jsem dolítla na další zastávku, kde už na nás čekali. Tobiáš si ani nestačil všimnout, že odjel beze mne. Nijak vyplašený z té náhlé samoty nebyl. A to doma kňučí, když se zavřu v koupelně a on by měl být chvíli sám. Tady to najednou nevadilo. 

Jaro prostě dělá divy. Naštěstí vše dobře dopadlo, spořádaně jsme odešli, pán se psí slečnou odjel další tramvají.

 A po Miladě už jen s vodítkem:-)



pondělí 28. března 2022

Učitel národů

   Není to tak dávno, co jsme si připomínali kulaté výročí Komenského. Tehdy šlo o připomenutí úmrtí, vznikl tehdy i krásný film, ale všechno zazdil covid. Žádné akce Comenia nebyly, nebo byly online. To, jak je zjevné, není zrovna Komenského metoda. Ne snad, že by v 17. století mohl učit online, ale určitě vyznával kontakt mezi dětmi a žákem, živou výuku

 a souznění. Však také nadarmo není vnímán jako učitel národů.

   Letošní dvojkový rok přináší výročí jeho narození. Spolu s oslavou Dne učitelů, která připadá na 28. 3., tedy na den Komenského narození v roce 1592.

A tak si o něm něco řekněme, když je jeho jméno tolik skloňované i v souvislosti s permanentně  proklamovanou reformou školství.

   Byl asi geniální pedagog, byť ke svým vlastním dětem zas tak vlídný nebyl. Zdržovaly ho od vymýšlení metod výuky pro ty ostatní. Nu, ne nadarmo se říká, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa. Komenského vlastní děti se ho skoro bály, ostatní ho asi obdivovaly. Stejně, jako my dnes.

   Názornost, důslednost, pochopení, zábavnost, využití všech smyslů, představivost… Prostě metody moderní pedagogiky. Žádná rákoska. Vlídnost a empatie. Škola hrou.

No, snažíme se. Nevím přesně, zda by s námi Komenský byl spokojen, ale některé jeho nápady konečně nacházejí někde své uplatnění. Ať už je to Orbis pictus nebo Schola ludus či Brána jazyků otevřená.

Narodil se asi v Komně, studoval v Přerově a v cizině, a mě nejvíc fascinovalo, že po studiu vyrazil z Německa domů pěšky. Peníze na dopravu totiž raději investoval do koupě filosofických knih, konkrétně do Koperníkových spisů.

Učil ve Fulneku a Přerově. Putoval po celé Evropě. Přišel o knihovnu při požáru Lešna, deptala ho třicetiletá válka, ale všechno překonal a šel dál.

Zemřel v Amsterodamu, pohřben je v Naardenu.

   Byl vskutku inspirativní osobností. Nemáme jich mnoho. Proto si jich važme a hledejme v jejich tvorbě i životě poučení a vzor. Třeba pro tolik potřebnou reformu českého školství.

čtvrtek 24. března 2022

Fakt jako mobil?

 Měsíc od vypuknutí války. Měsíc hrůzy a utrpení v přímém přenosu. 

Občas se setkám s kritikou lidí, že nechtějí pomáhat uprchlíkům,  jako že jim závidí mobil. Nebo hezké oblečení. ..

Přemýšlím, zda je to pravda nebo hoax, nikdy jsem totiž takové člověka nepotkala. Opravdu osobně neznám člověka, který by konstatoval, že nepomůže uprchlíkům z Ukrajiny proto, že si všiml, že mají mobil. Nebo dobrý mobil....?

Někdy si myslím, že to musí být nějaká mediální floskule, která si tak nějak žije vlastním životem a každý si ji tak používá, jak se mu zrovna zachce.

Možná se ale mýlím a takoví lidé opravdu existují. Závidí uprchlíkům státní příspěvek. Mobilní telefon, značkové oblečení....

Pokud tomu tak je, zajímalo by mě proč?  Ráda bych někoho takového poznala a popovídala si s ním. Proč to tak má? Co mu chybí a proč si myslí, že když někdo uteče z válkou zničeného domova jen s mobilem, měl by ten telefon radši někde zahodit, aby mu to někdo nevyčetl.

Jsou takoví lidé reální nebo je to jen snaha kritizovat?

A pokud jsou, kde se stala chyba? V jejich výchově, vzdělání, empatii? Někdo jim ublížil? Zklamal je stát, že jim nikdy nepomohl a teď oni cítí křivdu, že na ně zase nezbyde? 

Jsou to všechno jen takové nástřely otázek, protože těm mobilům se mi fakt nechce věřit, ale leze to na mě ze všech stran, tak to asi někde zní a někdo to tak má? 

V souvislosti s tím jsem stejně zvědavá, co to všechno udělá s českou společností a naší povahou. Není to tak dlouho, co jsme všichni šili roušky a pak je zase svorně skoro všichni odmítali. 

Dost se na tom - podle mého- podepsala média. Furt dokola jste slyšeli, šijte roušky, moje rouška, tvoje rouška... A nic jiného.  

Byť srovnávám nesrovnatelné, trochu je to tu zase. Furt dokola slyšíte, pomáhejte, zachraňte, pošlete peníze...

Děti ve škole mi nedávno říkaly, že se cítí až provinile, když  tolik nepomáhají. nebo když to nezveřejňují na sociálních sítích, protože tam je to teď hodně in, zviditelnit se s pomocí pro UK....

Není to tak dávno, co Češi nechtěli přijmout ani sirotky ze Sýrie. Oni ale stejně tak utíkali  před válkou jako  lidé nyní. ...?

Proč jsme se tak bránili a nyní tak aktivně pomáháme? A neomrzí nás to? Nezničí to média tím svým neustálým pomáhejte, plaťte, budete se mít hůř, ale pomáhejte?  

Nerozumím tomu. 

Jistě, může v tom být strach z Rusa, naše historická zkušenost s okupací a plno dalších věcí. Lidé z Ukrajiny jsou nám blízcí, máme tam přátele, což v Sýrii už tak běžné není, ale stejně, je to divné...

Dřív jsem hodně slyšela takové to pohrdavé - úkáčka, uklízečky, dělňasové.... 

To se ale zaobaleně objevuje už i nyní, velkoryse nabízíme zachráněným lidem, že nám mohou uklidit nebo umýt okna ( teď tedy čerpám ze sociálních sítí a možná je to nespravedlivé, ale někdo to tak má) 

a cítíme se velkoryse, že pomáháme. 

Nechci nijak zpochybňovat pomoc našich lidí ukrajinským lidem. je mi jich strašně líto a v rámci svých možností ráda pomohu. 

Jen přemýšlím, jak dlouho to  společnosti vydrží. Kdo pomáhá na oko, kdo to fakt cítí, koho to přestane brzy bavit. Co to udělá se společností, až to vláda hodí všechno na ně (podobně jako nás nyní vyzývá, ať nejezdíme a netopíme, protože tak Putina fakt zastavíme).

A co se stane, až se Ukrajinci vzpamatují a začnou chtít žít i v emigraci důstojně, tak jak žili doma? Tedy chodit do práce ( ne uklízet z milosti), bydlet na určité úrovni, ne v tělocvičně nebo u někoho doma, vezmou mnoha lidem práci - to ale myslím pozitivně, protože mnoha českým lidem se fakt makat nechce...

Takže tečka na závěr. Není to o mobilu, je to o mentalitě. O naší mentalitě. O schopnosti pomáhat. Doopravdy, ne jen pro fotku na instagram.  

Ale znovu mi to nedá, musím to říct. Mnohem horší než čísi luxusní mobil, který údajně komplikuje česko - ukrajinské vztahy, je fakt, který ale mediální prostor neřeší ani zdaleka tolik, jako mobilové hoaxy. A totiž, že česko -ruské -putinovské vztahy tady byly léta v kurzu, podporovány, tolerovány a přehlíženy. Šlo o peníze, o vliv a o moc. 

Ruské Karlovy Vary. U nás na Letné přerusováno....

Zajímavé je, že ruskou školu, teď prázdnou, ukrajinským dětem poskytnout nechtějí. 

Tolik prázdných budov po Rusech a my ubytováváme uprchlíky v nevytopených tělocvičnách.

 Válku v Gruzií nikdo moc neakcentoval, pojmy Abcházie či Jižní Osetie nikdo moc nezná, nad Krymem jsme se naoko pohoršili, ale nic se nedělo.  A tak bych mohla pokračovat. Nejde to celé spláchnout pohoršením nad tím, že někomu vadí ukrajinské mobily. ( a kdo ví, jestli). 

A pokud pomáháte, tak vytrvejme. Protože to je jediné, co asi má smysl. Vždyť oni ještě na počátku letošního roku, co roku,  skoro do konce února, žili stejně, jako my.  A stačí málo a jak žijí dnes? 

Mimochodem, já bych si na útěk mobil brala taky. A pak ještě jezevčíka. A pak by mě se psem nikdo neubytoval:-)

Jen mi nejdou z hlavy ti syrští sirotci. Proč je tehdy nikdo nechtěl? Že by také měli mobil? Nebo nedej bože, dokonce i i - phone?

Že to není o mobilech?




středa 23. března 2022

Proč?

Když kdysi dávno běžel v kinech brutálně syrový film "Proč?," skoro jsem nevěřila, že jde o  možnou realitu. Proč by se, proboha, někdo takhle choval?

 Poučena léty života vedle Sparty je mi chování ultras asi jasnější, vím, že to existuje, byť to nechápu dodnes. Ale už chápu, že to možné je. 

Název filmu Proč mi ale tak často evokuje dnešní situaci. 

Proč? 

A zase to nechápu. A na rozdíl od fotbalu si ani nemyslím, že to kdy pochopím. 

Dva roky tady svět bojuje s covidem. Zuby - nehty - rouškami - očkováním -se snažíme zabránit umírání lidí. I v Rusku to tak měli, roušky, izolace, očkování. (Ostatně, story s jejich Sputnikem a Vrběticemi je dost  nechvalně mediálně známé)

Ledva epidemie zvolní ( nelze asi říci skončí, protože covid neskončil, jen ho z mediálního prostoru vytlačilo silnější téma), takže ledva to naoko skončí, vypukne válečné šílenství, které vyvražďuje celý národ? 

A vlastně i všechny kolem. 

Nejdřív lidi zachraňujeme ( některé dokonce i proti jejich vůli), poté je vyvražďujeme ( to tedy proti vůli civilizovaného světa, leč zatím je nám naše vůle na nic)

Proč? 

Před sto lety to lidé měli dost podobně, byť v opačném gardu. Válka, epidemie ..a pak fáze blahobytu. 

My jsme tím blahobytem začali, pak byla epidemie, nyní válka....?

Co bude dál? Před sto lety následovala krize a další válka. 

Co  bude teď? Krize určitě, ta už je tady vlastně docela dlouho...

A pak? 

Těžko říci, uvidíme. 

Je tu ale pořád to jedno velké zásadní proč???

Pořád tomu nerozumím. Jako bychom se, kruci, neuměli, z těch dějin alespoň trochu poučit. Nechci  je prožívat znova, nechci zase komunisty, fašisty, tu bídu, válku, utrpení, totalitu..... Nemusí si to přeci prožít každý na vlastní kůži.  Někdo dokonce i vícekrát:-(.

Také nemusím okusit španělskou botu, abych si naprosto živě uměla představit, co to se mnou udělá... 

Navíc, všichni diktátoři ve finále skončili blbě, takže fakt ani jako totalitní šílence nemám před sebou světlé zítřky...

Takže proč?

A proč jsme teda zachraňovali svět před covidem, když ho nyní cíleně ničíme??

Jsou to všechno logicky řečnické otázky,  bez odpovědi, spíš takové zoufalé výkřiky. I když možná, že nějak  mlhavě  se na ně odpovědět dá. Jako že jsme neviděli, přikyvovali, tolerovali, nevěřili.....

Ale ve finále zase ty velký dějiny převálcují osudy těch malých, kteří to fakt nezpůsobili. A ani to nemohou změnit. 

Je to fakt paradox, dva roky se maká na spáse světa, izolace, roušky, léky.... A když se zdá, že by to mohlo klapnout, tak si to rozstřílíme.....

No, nežijeme my někde v Matrixu? 

Nebo spíš v  šíleném Kocourkově....

Prostě to proč je dost vytrvalé:-)?


úterý 22. března 2022

S humorem jde všechno líp...

...to je stará známá pravda. A zcela rozhodně se jí držel Karel Poláček, který se narodil zrovna dnes. Tedy v roce 1892:-) Je tomu 130 let. 

A historie se nyní tak trochu opakuje... 

  No, ale k věci. Karel Poláček pochází z Rychnova nad Kněžnou. Když jsem tam byla na návštěvě, musela jsem k sousoší pěti chlapců a Pajdy, je to půvabné připomenutí zdejšího rodáka a jeho milé knihy. Bylo nás pět:-). 

Poláček proslul  třeba i jako autor knih o fotbale, ač sám sportu neholdoval. Když ho ale zaujal fenomén fanouškovství, vydal se i do fotbalového kotle:-) Vše pro knihu. 

Pracoval v Lidovkách, jako mnoho jeho dalších slavných kolegů. Navštívit v té době redakci LN musel tedy být unikátní zážitek. Představuji si to přesně tak, jak je zachyceno ve filmu Člověk proti zkáze:-)

Jako dítě jsem měla ráda Edudanta a Francimora, bavil mě Hostinec U kamenného stolu. I dnes si Poláčka ráda přečtu, fascinuje mě jeho vtip a způsob nadčasového  humorného vyprávění. Takové Okresní město... :-) jako by to dneska bylo:-)

Karel Poláček zemřel ve válce. Zdá se tedy jeho výročí mnohem víc aktuální než obvykle.  Jako že se váš život, jakkoliv úspěšný, zajímavý a spokojený rázem zvrátí v černou můru. Jako ten Poláčkův. Transport, koncentráky, pochod smrti....

Když se jeho rodina před sto třiceti lety těšila z narození krásného zdravého chlapečka, stála asi u jeho kolébky i nějaká zatrpklá a zlá sudička. A navzdory tomu, že s humorem to šlo celý život líp a v jeho případě dokonce skvěle, nakonec ho velké dějiny semlely a ani humor ho nezachránil. Před válečnými šílenci prostě není úniku:-(

                      Ale jeho knihy, to je pořád zlatý poklad české literatury. 



pondělí 21. března 2022

Jaro

 Pražské jaro nebo jaro národů či arabské jaro? To jsou všechno politické, revoluční pojmy spojovány s jarem. 

 Je ale také Pražské jaro jako slavný hudební festival, to vše se pojí s melodicky znějícím pojmem jaro, které dnes začíná.

 Klasické, normální a vytoužené přírodní jaro. Po staročesku vesna. 

A jarní rovnodennost. Ta se tedy nějak posouvá, kdysi jsme se učili, že jaro začíná dnes, tedy 21. března. Ono ale patrně podle všeho vypuklo již včera. Někdy kolem páté odpolední mělo Slunce stanout nad rovníkem a tím vypukla ona, přibližná tedy, rovnodennost. A začíná to skvělé období, kdy se den neustále prodlužuje a noc je kratší a kratší. Až do Slunovratu:-).Takže jsem ráda za delší jaro. 

Spolu s ním přichází čas květin, sněženky, bledule nebo jarní petrklíče. Těším se na žluté narcisy, ale nejvíc si nyní užívám tulipánů. Ty miluji, jsou to moji poslové jara a květiny, které pohladí po duši. 

Pravda, vnímám hodně podobně i růže, ale jejich čas teprve přijde. Nyní si užívám tulipány, krásné, barevné, něžné.

A když zajdu do květinářství Hruška ( nejen tam, ale tam to mám hodně ráda), pak nevím, co si vybrat. Tulipány teď ale bezkonkurenčně  vedou. 

A pak také měníme šatník. Barevnější oblečení také signalizuje jaro. 

Mohla bych přidávat plno dalších symbolů. Jaro je prostě tady a snad bude i příjemné. Je možné, že později mu historie nalepí přízvisko ukrajinské jaro, ale to už je politická záležitost. Dnes máme jen obyčejné a přírodní jaro. 

                                      Které včera začalo:-)





A ještě douška z parku. Jaro samozřejmě dělá divy s lidmi. Ale co dělá s našimi psy, to je tedy divočina:-)  Tobiáš se rázem z jezevčíka přetransformoval na lva salónů, tedy přesněji divocha ze Stromovky. A není samozřejmě sám, je to tam nyní divočina:-) Jaro se vším všudy



neděle 20. března 2022

Hodina mezi psem a vlkem

 Neděle jako stvořená pro poezii. A Jan Skácel jako dokonalý společník. Nic jiného než poezie se snad v dnešní době číst nedá. Odreagovat a přijít na jiné myšlenky....

Končí zima a jaro je na dohled. I v tomto směru jsme v čase mezi psem a vlkem, o dalších věcech ani nemluvě. A pak, Skácelových veršů není nikdy dost:-)



sobota 19. března 2022

Paní doktorka

 V těchto dnech na mě vyskočila informace, že je to právě 120 let, co dostudovala první česká lékařka, paní Anna Honzáková. 

V roce 1902 tedy jako první žena mohla převzít diplom z KU. Je to dlouhých sto dvacet let, na druhou stranu, historicky to není zas tak dávno. 

Byla první. Pracovala mezi muži.

 Dnes to na první pohled vypadá skoro naopak, jako že je v nemocnicích víc doktorek..?  

To by Anna Honzáková asi koukala. Když její příběh vyprávím studentům, vůbec tomu nerozumí: 

...Jak nemohla studovat? A proč jí nepustili do posluchárny? K čemu ji pak byly přednášky, když nesměla dělat zkoušky? 

   Ptají se samozřejmě optikou své doby. 

No, tehdejší mentalita se těžko vysvětluje. Ostatně, ani dnes není ohledně vzdělávání vše zalité sluncem, ale paní doktorka Honzáková si pro splnění svého snu užila své. 

Chtěla od mala pracovat v medicíně stejně jako její otec. Měla tu smůlu, že byla dívka. 

Leč dívka houževnatá, takže se nevzdávala. Navíc, otec ji podporoval a vznikla tak idea, že odejde studovat do Švýcarska ( ostatně, jako dvě její lékařské předchůdkyně). Když ale tatínek nečekaně zemřel, musela si Anna poradit bez jeho podpory. 

Vychodila gymnázium Minerva a pak bojovala o přijetí na univerzitu. Šla na to přes německou část, kde bylo studium dívek přeci jen víc tolerováno. 

I tam ale musela být vždycky lepší než její mužští spolužáci, jinak by jí od zkoušky vyhodili. Některé její zkoušení bylo dokonce i za přítomnosti veřejnosti, jako atrakce. Vždycky uspěla. 

Povedlo se jí přejít na českou fakultu, spolužáci ale skutečně nebývali moc milí. Hláška, že žena má lehčí mozek jí provázela takřka při každé návštěvě posluchárny. Stejně jako ponižující dupání a pískání, které si mnozí tehdejší budoucí doktoři prostě nemohli odpustit. Jako na fotbale.

Ani po promoci neměla na růžích ustláno. Tři roky bezplatné praxe. Neustálý boj s nedůvěrou mužských kolegů.

Nakonec se rozhodla pro soukromou praxi. A to konečně fungovalo. Měla širokou klientelu, udělala si dobré jméno, věnovala se osvětě, byla opravdu průkopnicí v pravém slova smyslu. Později vypomáhala i jako školní lékařka na Minervě, starala se o chudé matky, bojovala proti interrupcím.

Zemřela v roce 1940 jako pětašedesátiletá. 

Ráda její osud připomínám, byla to fakt bojovnice. Občas ji dávám za příklad dětem, jak moc stála o vzdělání, že byla ochotná naslouchat přednáškám i z chodby, protože dovnitř by ji nepustili.

"To bych teda nedala!" hodnotí to dnešní děvčata.

"To by si tak mohl někdo dovolit!" přidávají se ta radikálnější. 

"Vykašlala bych se na to," mají jasno zase další...

   Je to zajímavá studie pokroku a vztahu ke vzdělávání. Někdy jsem tedy dost nejistá, zda  ve vztahu ke vzdělávání je to opravdu pokrok:-), ale co se týká sebevědomí, tam jsou dnešní dívky bezesporu dál.

Ovšem ve vytrvalosti a přesvědčení, tam by asi ( minimálně některé ) musely s Annou dost bojovat:-)

   Ale fakt, že to byla paní doktorka, naše první, to už jí nikdo nevezme:-)





pátek 18. března 2022

Jezdím vpravo

 Březen je plný válečných výročí. A kdyby jen to, i války samotné. 

A tak, ač zůstaneme ve válce, protože v poslední době jsem v ní pořád, (chystám  válečné knihy, ta tradiční březnová výročí, a hlavně události kolem nás, to je dost válečných emocí) tak to trochu odlehčíme.... 

Pojedeme na výlet. A po pravé straně. 

  Od března roku 1939 totiž i u nás jezdíme vpravo. Po pravdě, jezdit vlevo bych si už představit moc neuměla, v Anglii jsem nikdy neřídila, tak tu pravou vnímám jako běžnou záležitost. 

Pamětníci v tom měli jasno. Přišli Němci a hned se jezdilo vpravo. Ze dne na den. 

Časem se z toho vyvinul takový hezký diktátorský historický mýtus, jako že když to umíte a zavelíte, jde úplně všechno. 

No, ale mýty jsou od toho, aby se vyvracely, tak ono to tak nebylo, byť fofr to asi byl. Ale předpřipravený. Změna se chystala už řadu let, jen se pořád spekulovalo, zda to není pro občany příliš složité, zda to lidé pochopí, zda nebudou nehody, co to bude stát atd. Takže se to chystalo, ale pořád se čekalo na vhodnou chvíli, kdy to spustit. 

A spustil to Hitler po okupaci. Bylo totiž pro něj snazší pro přesun jeho armády. Někde jezdili vpravo už při příjezdu okupantů, jinde se to spustilo 17. 3. 

Praha byla trochu pozadu, zde to komplikovaly tramvaje, kterým se musely předělat koleje a výhybky. Týden to trvalo. Vpravo se začalo jezdit od 26. března. Takže i tak fofr. 

Bohužel, přineslo to i tragickou nehodu, když v Kobylisích prý tramvaj čtrnáctka smetla chodce, který jí vstoupil přímo do cesty. Jezdila už po druhé straně, to mu asi nedošlo...

 A potkat se s tramvají bylo smrtelné i tehdy, je to prostě kolos.  

Jinak ale prý moc nehod nebylo, sem tam někdo si spletl strany, byť všude visely návodné plakáty : Jezděte vpravo! 

Jestli ale fungovaly jako dnešní signalizační tabule  třeba na dálnici, tedy že si jich nikdo nevšímal, pak asi byly na nic. Ale vpravo se jezdit začalo. 

A jak tomu bylo dřív? Proč vlevo? 

Vlastně nevím. Někdo říká, že tak jezdily koňské povozy, jiný, že je to kvůli meči, který jezdci na koni měli vlevo, někdo říká, že je to pozůstatek z antického Říma. Asi to už nevybádáme, stejně jako impuls k tomu, proč se vlastně musí jezdit vpravo?  Že by za to mohl Napoleon? Nebo jen obyčejná domluva mezi státy? 

Sama nevím, vpravo jezdím, vlevo jsem to jako řidič ještě nezkoušela. Je to ale hezké březnové výročí. A obrázek k němu jsem objevila na motoristickém webu, takže  zároveň i krásné propojení historie s automobilismem. 

Při té příležitosti mi to nedá nezmínit takovou zajímavou definici historie, která se mi už dlouho líbí. Někde se ptali historiků, jak by krátce a výstižně definovali dějiny. A jeden z nich ( bohužel nevím kdo) řekl, že : 

"Dějiny vnímá jako zpětné zrcátko v autě. Potřebujeme ho, musíme do něho občas, pro kontrolu kouknout, ale když do něho hledíme dlouho, pak většinou havarujeme. "

To je pro mě dost výstižná definice dějin jako takových, respektive nutnosti nějaké ty dějiny znát. Navíc v okamžiku, kdy jako svět jsme dost brutálně nabourali. 

Máte nějakou svoji  výstižnou definici historie? 

                                  A přemýšlet lze klidně i při jízdě, vpravo:-)

                           




čtvrtek 17. března 2022

Inter Arma Silent Musae

 Když mluví zbraně, mlčí múzy, říkal kdysi Cicero, což je jednak moudrý postřeh, jednak to platí v podstatě dodnes. Ve válce se určitě netančí ani nemaluje, byť zrovna tyto aktivity - nebo produkty- lidem to šílené válečné období minimálně usnadňují. Ale určitě to není inspirativní doba, zejména pro ty, co jsou přímo v centru dění. 

Než umění, které je takové nadnárodní, pomáhá a soucítí, mě napadá - zase- sport a olympiáda. Ta starověká mívala pravidlo, že kvůli ní se přerušují války, když se soutěží, tak se neválčí. 

Evropa je ve válce a v Číně běží olympiáda. 

Tentokrát je to paraolympiáda, běžné soutěže údajně nechali soudruzi, kteří se na tom předem dohodli s dalším soudruhem, proběhnout, a pak ta válka vypukla. 

Na paraolympiádu už ohled nebrali. Ta tedy v Číně nějak probíhá, nebo proběhla, zatímco část Evropy se změnila v bojiště a další v přeplněné útočiště. 

Je to skoro až bolestná symbolika, na jedné straně světa mezi sebou sportovně zápolí tělesně postižení lidé, a o kousek dál další (nejen) tělesně postižené produkuje válka. 

Pořád nechápu, že jsem fakt v jednadvacátém století. 

A když už o sportu, pak ještě o sportovcích. Traduje se, že do sportu politika nepatří. Proto také mnohé soutěže dosud klidně probíhaly v nedemokratických až totalitních státech, šlo přeci o sport, ne o názory... 

No, šlo o peníze a všichni nad tím zavírali oči a mávali rukou. Je to přeci sport. 

   Ale teď do sportu politika vpadla plnou vahou. Někde se nesoutěží, jinde jsou zakázáni Rusové, někde naopak, sportovci vystupují s oním pověstným Z na hrudi ( a nic se - tedy viditelně- moc neděje, maximálně tak údiv či zakroucení hlavou), jinde Rusové mohou pod mezinárodní vlajkou, někde to moc neřeší- četla jsem, že plavci - tedy ta jejich federace-  to zatím nechávají plavat, některé ruské sportovní hvězdy si stojí za svým prezidentem, navzdory tomu, že léta požívají standardu a výhod zlého kapitalistického světa, některé další hvězdy nemají na letadlo, tak na zápas jedou autobusem- to se děje v ruské Chelsea v Londýně, prý, a tak bych mohla pokračovat...

 Prostě sport a politika jsou najednou tak úzce propojeny, že by tomu člověk skoro nevěřil. Jako laik a nepoučený fanoušek to vnímám rozporuplně. Buď tam politika patří a pak se podle toho chováme vždy, nebo ne a pak to necháme i teď být. Vždyť jeden žádný sportovec, byť je to hvězda největší, patrně tu válku nechtěl, a stejně tak ji asi nezastaví. Sám. 

 A  pak, pokud sportovce trestáme za to, že kámoší s kremelským šéfem, což tedy nechápu, ale je to tak, pak proč se stejně nechováme i k jiným?   Na českém hradě by kupříkladu jistě bylo dost adeptů, co si s ním vášnivě a přátelsky potřásali rukou, měli ho na krytu telefonu či o něm mluvili jako o cenném příteli..

A teď nic.? 

Najednou to celé překryjí ukrajinskou vlajkou a pofidérním vyznamenáním pro někoho, koho ještě před pár týdny na hradě jistě nevítali. 

  Takže to vlastně ti sportovci mají najednou výrazně těžší než někteří politici? Že by proto, že podle nich politika do sportu nepatří? Nebo že každému jiným metrem? Nebo je v tom nějaká imunita? Či homo politikus je jiný živočišný druh? 

Nevím, jen je to všechno divné, smutné, depresivní. A inter arma silent musae je pravda, ale nyní mlčí snad úplně všechno, včetně zdravého rozumu. 

středa 16. března 2022

Březnová temná data

 Březen krom tradičního příslibu jara a MDŽ nabízí i několik klasických připomenutí temných dat českých dějin. Logicky se nabízí vznik Slovenského státu a protektorátu Čechy a Morava. Ten pochmurný den roku 1939 také byla středa a začínalo drsné šestileté období německé okupace. Chci ale letos připomenout výročí jiné, a totiž vystěhování Neveklovska. A to nejen jako PR svého románu Odnikud nikam, ale jako kulaté výročí vydání první vyhlášky, která v roce 1942 nařizovala obyvatelům kraje mezi Vltavou a Sázavou opustit do září své domovy. 

Vystěhování. 

Eliška Horelová o tom píše ve svém příběhu Kluci ze zabraného, 

V zabraném prostoru tehdy vzniklo vojenské cvičiště jednotek SS.  Lidé byli vyhnáni ze svých domovů, jejich domy byly zabrány nebo zničeny. 

Proběhlo vysídlení uprostřed Čech. Proudy vystěhovalců mířily do neznáma. Podobně jako po Mnichovu z pohraničí. 

Podobně jako dnes u Ukrajiny. 

Některé historické okamžiky se až bolestně podobají. Neopakují, jsou jiné, ve svých dějinných dimenzích. Ale účastníky bolí stejně. Jako kdysi kluky ze zabraného je to i dnes pro uprchlíky cesta Odnikud nikam. 

Jako temné březnové datum dnes tedy připomínám událost, která započala vystěhování Neveklovska a Sedlčanska. V učebnicích dějepisu o ní mnoho nenajdete, je to regionální záležitost. A tak zbývá literatura. Podobně jako třeba Těšínsko má svůj Šikmý kostel, tak Neveklovsko Kluci ze zabraného. 

Nebo Odnikud nikam.



úterý 15. března 2022

Hamba vám...

 Přemýšlím o tom, jak asi hanlivé nápisy na zdech ruské ambasády dokážou změnit myšlení diktátora, který neváhá zlikvidovat pro své choutky celý národ? 

Chodíme kolem denně při venčení, takže to mám z první ruky. 

Naprosto souzním s tím, že nesouhlas je třeba vyjádřit, když už jsme tak nějak dopustili, že se toto děje. 

Ale vlastně tyto čmáranice na zdech ze všeho nejvíc připomínají staré pořekadlo, že jména hloupých na všech sloupech.... 

Protože když to neumí ani správně napsat, tak je to jen a jen vandalismus, myslím si tedy já. Nebo zda by chtěl autor vyjádřit něco o hamburgeru? Či snad nějaká variace anglické šunky?

   Jistě ne, záměr je jednoznačný, leč vlastně trapný. Stejně jako je trapné vyvěšovat nyní na Hradě ukrajinskou vlajku, když dosud tam bublal čaj v samovaru a Voloďa byl přítel největší.

   Nedávno jsem měla odpovídat na otázku, jak řešíme válku s dětmi ve škole. No, řešíme, mluvíme s dětmi, pomáháme jim situaci pochopit a uchopit, děti se dle svých možností zapojují i do pomoci...

Přičemž jsem hluboce přesvědčená, že nejvíc ostudný fakt je ten, že jako dospělí jsme toto dopustili, aby se v jednadvacátém století vedla takhle barbarská válka, zločinecká invaze režimu, který byl dosud u nás nejen tolerován, ale i podporován. 

I tom s dětmi diskutujeme, a to je pro ně stejně náročné k pochopení...



pondělí 14. března 2022

Splašené veverky

Při ranní procházce ve Stromovce jsme narazili na nezvyklé množství vyděšených veverek. Vystresovaně přebíhaly ze stromu na strom, vypadalo to, že neví, čí jsou. 

Nemohla jsem se jim divit. V parku se totiž uklízelo listí. Nikoli hráběmi či něčím podobným, ale řvoucími benzínovými fukary. 

Když jsme se přiblížili k ohnisku dění, hluk připomínal něco jako vlakovou havárií. Několik zaměstnanců- nevím, jestli lesů či Prahy 7, zde vyzbrojeno oněmi nástroji, které vytvářejí takovou zvukovou kulisu, že neslyšíte vlastního slova, přefukovalo listí z hromady na hromadu. 

Veverky zmateně prchaly. 

Prchli jsme také. My, na rozdíl od chudáků veverek, do klidu. 

A v nastalém tichu jsem mohla přemítat, proč tomu tak je? Toto zaměstnání, člověka s fukarem, který přefukuje listí z místa na místo, jsem vždycky považovala za nejvíc zbytečného zaměstnance, na naprosto zbytečnou profesi. A v době, kdy brojíme za čistotu ovzduší, to nechápu už vůbec. Stejně to nakonec musí nějak dohrabat. A naložit?  Nebyly by hrábě minimálně efektivnější, když už nemluvím o tom, že jistě by byly ekologičtější? 

A v současnosti, kdy paliva jsou tak drahá, že vládní činitelé vybízejí národ, ať dobrovolně paliva omezí, to nechápu už vůbec. 

A úplně nejvíc je mi líto veverek a ostatních živočichů, kteří nemají kam utéct. A to přitom bylo tak hezké a slunečné ráno. Pak stačí jeden  ( kdyby jeden, alespoň deset jich bylo) fukar(ů) a všechno je jinak. 


neděle 13. března 2022

Vladimír Škutina

 Kdysi jsem ho docela ráda četla. Třeba "Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci", mi přišlo jako super humoristická kniha. Stejně tak mě zaujal fakt, že byl tzv. prezidentův vězeň, seděl za urážku prezidenta Novotného a sepsal to v knize Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Bavilo mě to. Pak jsem ale zjistila, že spolupracoval s StB, a docela aktivně, tudíž jsem ho nějak přestala číst. Je to stejné gesto, jako teď neposlouchám Nohavicu, k ničemu to nevede, jen snad k mému lepšímu pocitu, že se nezabývám těmito autory. Nicméně, v čistce naší knihovny na nás jeden Škutina dnes vypadl. A to, že Rusové přicházejí a odcházejí. Zakoupeno kdysi v porevoluční euforii, kdy se daly konečně kupovat do té doby zakázané knihy. Jeden by tedy neřekl, jaká nastane aktualizace. Některé věci se prostě nemění, Rusové źcela určitě ne. 


sobota 12. března 2022

Varšavská smlouva

 Varšavská smlouva po rozpadu sovětského bloku zmizela. Svoji labutí píseň pěla v Praze, to jen tak pro zajímavost. 

Skoro se zdálo, že podobný osud čeká i NATO. Vždyť proti čemu bojovat, komunismus mizí v propadlišti dějin, zdá se, že nás čekají jen světlem zalité zítřky...?

 I NATO samo, podle toho tedy, co vím z veřejně dostupných zdrojů, nejevilo dvakrát velké nadšení se nějak dále rozšiřovat, rozhodně ne na východ. 

Naštěstí Václav Havel ukázal nejen vytrvalost, ale hlavně i prozíravost, byť i on jeden čas tvrdil, že si idealisticky myslel, že tato organizace zanikne. Nezanikla, naopak, jak vyšuměla krátká opojná radost z pádu Berlínské zdi, nabývala opět na významu a důležitosti. 

Jenže zároveň si v Evropě strašně pokazilo renomé bombardováním Jugoslávie. Havlovi se začal přisuzovat  rádoby omluvný výrok, že šlo o humanitární bombardování, což on ale prý nikdy neřekl, nicméně se ho to drží s obdivuhodnou vytrvalostí.  NATO nebylo moc v kurzu, všichni věřili, že tehdejší Jelcinovo Rusko není žádným nebezpečím, že míříme jinam, k lepším zítřkům, kde se všichni nějak rozumně domluvíme.

Ale navzdory všemu a všem to Václav Havel dotáhl do konce a v březnu roku 99 jsme tedy do NATO vstoupili. 

Asi se to ani nijak halasně neslavilo, myslím si tedy, nálada doby byla trochu jiná. Prostě jsme tam byli. Další ze státnických aktů, tak automaticky přijímaných ...

Slavit vstup do NATO můžeme paradoxně až dnes, kdy se ukazuje, že nebýt NATO, bylo by nám evidentně výrazně hůř, než je nyní. Možná už bychom také byli někde na útěku... Těžko říci. Konstatovat lze snad jen to, co jsem včera četla v jakési politologické úvaze, že Havel byl nejprozíravější ze všech tehdejší státníků. 

Což byl, byť doma není nikdo úplným prorokem a nejsem si úplně jistá, jak moc jsme si toho vědomi. Já to tedy tak cítím. 

Ale navzdory tomu mě ta válka děsí. Ale o tom až příště. Dnes tedy výročí vstupu do NATO. Což je dost náležitý důvod k oslavě. Nebo alespoň k připomenutí.

pátek 11. března 2022

Také máte hosipa?

 Někteří znalci jadrné češtiny jistě vědí, hosip je "choroba" spojená s pamětí, tedy úplně přesně lidově, 

" hovno si pamatuji":-) : 

Dobře si vybavuji ten můj údiv, když jsem se s tímto pojmem prvně setkala, úplně na férovku jsem kdysi dostala doma otázku, zda mám taky už hosipa? Neznala jsem, tedy nechápala. Teď už samozřejmě tento pojem dobře znám a často také pozoruji na vlastní kůži. 

A proč o tom dnes píšu? Protože můj kalendář dnešek zmiňuje jako den mozku.  Dokonce den evropského mozku.  Asi máme jiný mozek než na jiných světadílech.

V televizi jsem pak slyšela debaty o Alzhaimerově chorobě, to je ale příliš vážné téma, o tom si psát netroufám. Ale o tom, jak nám nefunguje krátkodobá paměť, jak trpíme "hosipem", protože na všechno máme aplikace a nic si nepamatujeme. Já třeba ani telefonní čísla, spoléhám na to, že jsou v mobilu. A když pak nastane situace, že bych měla vyťukat číslo z hlavy, nevím.

 Ale den mozku mě zaujal i tím, jaké příběhy jsem zachytila o mozkových schopnostech i o tom, jak mozek cvičit. Je to prostě sval a když se netrénuje, krní. Vidím to i na dětech, jak jsou poznamenány trendem, hlavně ne nic zpaměti, všechno si najdete. 

No, všechno ne. A když už, tak musíte umět hledat. Vědět, co hledáte. A k tomu je funkční paměť ( nemyslím ta počítačová) docela stěžejní.

 Docela mě zaujaly i mnemotechnické pomůcky, které pomáhají v běžném životě. Třeba klasické KBM, před odchodem z domu. Klíče, brýle, mobil:-). Nebo dávné školní šetři se osle. To ovšem dnes už moc děti nevyužívají, protože si daný údaj raději najdou:-) A když jsem se kdysi pokusila jim touto větičkou napovědět, bylo to přijato jak urážka, takže jsem musela složitě dovysvětlovat, že jim nenadávám, ale pomáhám. 

Existují i kurzy pro trénování paměti, tam jsem ještě nezavítala, jen o nich vím. Ale láká mě to, nacvičit si triky, které usnadní zapamatování si nezapamatovatelného. Zejména teď, kdy černé vize o vypnutí všeho a možném black outu už nejsou tak úplně nemožnou realitou a jsou naopak očekávatelné. Kde bych potom potřebné věci našla, když takový Ottův slovník naučný už dávno vyšel z módy jako zastaralé pomalé médium?

 Jaké mnemotechnické pomůcky utkvěly v paměti vám? A co váš hosip, potkali jste ho někdy?

čtvrtek 10. března 2022

Il divino Boemo

   Božský Čech, což je italská přezdívka slavného českého hudebního skladatele Josefa Myslivečka, se narodil před 285 lety, v roce 1737, 9. března.

    Přišel na svět v Praze, v mlynářské rodině. Otec provozoval živnost v Šárce, v Sovových mlýnech či na dnešní Novotného lávce, kde stával Kutilův mlýn.  V Sovových mlýnech se manželům Myslivečkovým narodila dvojčata, Jáchym a Josef. Později k jednovaječným bratrům přibyla sestra Marie Anna. Rodina byla dobře zaopatřena, mohla se dětem dost věnovat.

Oba starší bratři dlouho kráčeli životem společně, vychodili dominikánskou školu u svatého Jiljí, poté gymnázium u jezuitů v Klementinu a společně nedokončili filozofii na univerzitě. Život je nakonec donutil věnovat se otcově živnosti, proto se vyučili mlynáři. Jejich sestra mezitím vstoupila do řádu

a stala se řeholnicí.

  Bratři Myslivečkové se pomyslně  rozešli až v hudbě. Josef muzikou žil, stala je jeho vášní. Hrál na housle, komponoval a působil jako varhaník.  Aby načerpal inspiraci, vydal se na zkušenou přes Vídeň do Benátek.

Pokračoval zde ve svých hudebních aktivitách, hrál na housle a varhany, studoval hudbu. Jenže život v Itálii nebyl levný, došly mu peníze z domova a on se dokonce zadlužil.

   Ale pak se proslavil jako skladatel. V Parmě uvedli jeho kantátu Zmatek na Parnasu, s velkým ohlasem. Začalo se mu dařit. Italové si ho onálepkovali jako Il Boemo.

 Mohl odjet do Prahy, splatit dluhy a předat živnost bratrovi. Byla zde v divadle V Kotcích  uvedena i některá jeho díla.

Vrátil se do Itálie, kde se i nadále vezl na úspěšné vlně. V Bologni se setkal s Mozartem a jeho otcem, který ho obdivoval. A s mladým Amadeem se spřátelili, doživotně.

Spolu se slávou přišly i peníze a ženy. Mysliveček si koupil palác v Římě, zamiloval se, žil naplno.

Užíval  si hudební slávy a radostí života. Bouřlivý život mu posléze zkazila pohlavní choroba. Údajně tedy. Kostižer, který mu postupně likvidoval celý obličej, někteří spíš přičítají špatně léčené zlomenině nosu po silničním neštěstí, kdy se s ním převrátil kočár.  Strávil rok v nemocnici a opustil ji se stříbrnou páskou přes totálně znetvořený obličej. Dost citelně to  poznamenalo poslední roky jeho života. Když ho v mnichovské nemocnici navštívil jeho dávný přítel, Leopold Mozart, byl z jeho stavu upřímně zděšen. Měl ale geniálnímu muzikantovi za zlé, že si nemoc přivodil svým bujarým životem. A vyslovil přání, aby se takový člověk už nikdy nesetkal s jeho synem, který ale toto přání svého otce nerespektoval a svého dávného přítele stále podporoval.

  Myslivečkovi se teď už tolik nevedlo, přesto skládal takřka do konce svého nedlouhého života. Umřel v Římě v roce 1781 v necelých čtyřiceti třech letech. Nekrolog v Praze sepsal František Martin Pelcl za pomoci Josefova dvojčete Jáchyma. A my si letos připomínáme 285 let od jeho narození. Božských Čechů zase tolik nemáme, proto je to výročí nejen hudební.

 

 

 

středa 9. března 2022

Terorista nebo hrdina?

 Titulek možná kapku zavádějící, ale jinak lze těžko probudit zájem o člověka, co je již 600 let na pravdě boží. Myslím tím Jana Želivského, po kterém máme v Praze pojmenovanou stanici metra. A chtěli bychom mít současnou dopravu spojovanou s terorismem, byť středověkým? Asi nikoli, byť v případě radikálního kazatele a kněze Jana Želivského je nutno našlapovat opatrně. Byl to svéráz a označit ho za kladného hrdinu asi chce velkou dávku eufemismu. Nicméně, patří do slavné kapitoly našich národních dějin, do husitství, takže se mu prizmatem té doby mnohé odpouští. A mnohé konotace zase už přes propast času buď neznáme, nebo vyšuměly, takže kdo to vlastně byl, Jan Želivský, výročí, jehož úmrtí si letos připomínáme?  Zemřel za branami Staroměstské radnice, 9. 3. 1422, tedy před 600 lety. Proč zrovna tam? No, víceméně se ho potřebovali zbavit. Rychle a nenápadně.

Tento zběhlý premonstrátský mnich, dle dobové satiry mnišek, který přišel do Prahy asi kolem roku 1415, rozhodně nebyl jednoduchá a vlídná osobnost. Chvíli  kázal v kostele svatého Štěpána na Rybníčku, odkud přešel do Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Byl to zcela jistě performer, radikál, jeho kázání měla šťávu, drive, byla plná energie, a proto i plno diváků a nadšených obdivovatelů. Uměl prostě mluvit. Tím, že mluvil česky, proslul mezi těmi nejobyčejnějšími a brzy se stal jejich obdivovaným guru.

   Vedl rozdivočelý dav během defenestrace, což pro jeho povahu nebylo nic těžkého. Uprostřed dění byl ve svém živlu. A když jakýsi šutr rozbil jeho monstranci,kterou vyzývavě nesl v čele demonstrace, nikterak nebránil rozzuřeným lidem útočit na radnici. Konšele bez slitování vyházeli z okna. Nelze logicky tvrdit, že na hroty nastavených kopí, to bychom vyvraceli fyzikální zákony a potvrzovali dávné mýty. Konšelé na kopí nikdo nenapíchl, ale prachobyčejně je ubili ležící na chodníku. A tím začalo rabování a běsnění v pražských ulicích. Dnes tomu vzletně říkáme počátek husitské revoluce.

   A Želivský uměl využít situace. Stal se mocným, a jak chutná moc víme i dnes. Želivský rád z pozice síly likvidoval své oponenty. Stál za ním přeci lid, byl zvolen hlasem lidu.

A vox populi, vox dei, tím se ohánějí někteří dosud. A Želivský, jak mnozí opojení mocí, to nakonec nezvládl. Chrlil jedno radikální nařízení za druhým. Zakázal hry, hazard, ozdoby, parádu, zatrhnul nevěstince, krčmy, řídil se protekcí atd. A s čím kdo zachází, s tím také schází. Najednou bylo Želivského moc. A všeho moc škodí. Proto byl Želivský vyzván k obhajobě svých aktivit na radnici. Dostavil se, sebevědomý a jistý si sám sebou.  Překvapivě zde byl zajat a odsouzen. A vzápětí i popraven, sťat. Krev prý vytekla pod vraty na ulici. To mělo údajně vyprovokovat jeho příznivce, ti vtrhli na radnici a poté, celí zdrcení, nosili Želivského hlavu po městě, aby všichni viděli, jaké neštěstí se stalo. Ale to jsou spíš už jen báchorky, protože smrtí Želivského radikální fáze husitství v Praze končí, a žádná pomsta za jeho smrt se nekoná. 

Je to již šest set let. Želivského jméno je stále živé. Nelze asi souznít s terminologií o terorismu. Ale o tom, že to byl docela proradný politik, s tím se ztotožnit lze. Otázka ohledně metra, zda chceme mít pojmenované stanice po podobně proradných politických, ale zůstává nezodpovězena. Stejně, zda to byl padouch nebo hrdina?

 I když za mě asi tedy víc ten padouchJ

 

 

.

.

úterý 8. března 2022

MDŽ

 MDŽ je dnes asi trochu zprofanovaný svátek, všichni slaví svátek matek či Valentýna. Ale já ho mám docela ráda, navzdory jeho špatné pověsti, kterou mu vytvořili soudruzi se svými karafiáty a opileckými večírky s okoralými chlebíčky. Myslím, že jeho dějinná pověst je úplně jiná, což ale nehodlám teď vysvětlovat a rozebírat. Jistě jsem to tady už kdysi dělala. Dnes začnu konstatování, že je přeci vždycky hezké udělat si svátek, dostat doma květinu a jen tak si připomenout, že je hezké být spolu, že je hezké být ženou. Ale ani o tom psát nechci. Cítím, že chci dneškem připomenout ty ženy, které sem utíkají před válkou. Je jich moc, vezou s sebou děti a většinou jednu dvě tašky s nějakými věcmi. Zbytek zůstal doma, který už ale jejich domov není, protože to Rusové rozmbobardovali. Nechali tam i své muže, kteří bojují proti tomu kremelskému magorovi, který byl dlouhá léta adorován i našimi politickými špičkami. A tak můžeme být svědky příjezdu statečných žen, mnohdy na hranici zoufalství, které vystupují z vlaku na Hlavním nádraží, v neznámé zemi, s sebou jednu tašku, v náručí vystresované a unavené dítě. Tak těmto ženám chci věnovat dnešní text o MDŽ. A určitě jim nechci dát nějaký symbolický karafiát, chci jim pomoci a těší mě, že pomoc tady funguje a běží. Ale kdyby měly tyto ženy dostat nějakou květinu, symbolickou, pak asi pugét třeba tulipánů, které vnímám jako naději. Nebo kopretin, které symbolizují odvahu a vytrvalost. A  i když to má být text oslavný vůči nim, nemohu si na závěr odpustit invektivu směrem k diktátorovi. Boží mlýny melou... 

A sama si nejsem jistá, zda ( pokud se tak stane) je soud v Haagu dostatečným trestem.  Neměl by si to strůjce všeho také prožít, sám a na vlastní kůži...? Asi se to nestane, ale je to šílený, co jeden malý hajzl dokáže způsobit milionům lidí a dětí. 

Nedá mi při zmínce o dětech nezmínit i naše studenty. Sami organizují svačinové dny a výdělek posílají na pomoc. 

A tak, při příležitostí dnešního MDŽ přidáváme i všem ženám, které utíkají před válkou, symbolický pugét růží a srdce a odvahu. 







pondělí 7. března 2022

Moje velké přání

 Máme webové stránky. Lze nakouknout 

https://www.mojevelkeprani.cz/

A plníme všemožná přání. Pokud znáte nějakého seniora, který si něco přeje, ale obává se nás oslovit, udělejte to za něho. Nebo mu dodejte odvahy.  Níže uvádím nějaké příklady, jak to chodí a co plníme, i když na webu je to i s fotografiemi a je toho víc. 

Takže zkuste někomu pomoci splnit dávné přání. Či nedávné, to je úplně jedno, prostě nějaké Moje velké přání:-)

                                            https://www.mojevelkeprani.cz

Nebojte se vyslovit své přání. Napsat nám, či zavolat. Přání plníme rozličná, plníme je s radostí a láskou.

    Pro paní Stáňu chystáme návštěvu Státní opery. Ráda by viděla balet Labutí jezero. Odjakživa měla ráda balet a divadlo. Jen dnes už nemá čas ani možnost se do Státní opery podívat. Proto přichází Moje velké přání. Vezmeme ji na vytoužené představení, splníme její sen.

A také přání jejího manžela, který to celé vymyslel. Paní Stáňa se o něj obětavě stará a on si přeje, aby si odpočinula a zažila něco, po čem už dlouho touží. A vidět balet Labutí jezero ji Moje velké přání s velkou radostí splní. Sežene lístky, odveze paní do divadla i poté domů.

   Stejně tak splníme přání i paní Květě, která se ve svém věku 84 let pohybuje už jen na vozíku. A protože by ráda viděla nově opravené prostory Národní muzea, vezmeme ji tam.  Ráda bych znovu viděla ta historická místa, plná zajímavých exponátů, ale i vzpomínek na časy, kdy jsem navštěvovala zajímavé výstavy a expozice.

A my ji odvezeme a provedeme celým muzeem. Všechno, jak si paní Květa přeje. Celé zakončíme kávou v muzejní kavárně a paní Květu dopravíme zpět domů.

   Pan Milan by ve svém věku 87 let rád jel do lázní. Potřebuje si trochu odpočinout, načerpat novou energii. Oslovila nás jeho sousedka, která pro něho vymyslela přání i pobyt. Jenže nedokáže ho tam dopravit. A tady s radostí nastupuje Moje velké přání, které pana Milana do lázní s radostí odveze a stejně tak ho po skončení pobytu vyzvedne a odveze zpátky domů. Panu Milanovi tak splníme jeho přání užít si několik dní v půvabných lázních Mšené.

    Rybařit s Jakubem Vágnerem by si moc přál pan Roman, který je velký fanoušek rybolovu. Už jako kluk miloval klid u vody. A protože pan Vágner se k naší žádosti staví velmi pozitivně, splníme i další přání. Pan Roman doopravdy prožije den s Jakubem na rybách. Přál si to. 

Po cukrovce přišel o obě nohy, pohybuje se tedy pouze na vozíku, přesto neztratil chuť do života.  A dokonce si  i  zarybaří.

   Paní Eva si velmi přála návštěvu muzikálu v Hudebním divadle Karlín. Dlouho se návštěva kvůli covidu odkládala, ale protože se snažíme opravdu všechna přislíbená přání splnit, vytrvali jsme. A paní Eva se tak na své vytoužené představení podívá. Miluji muzikál, hudba a tanec mě nabíjí, říká paní Eva. Karlín je navíc ikonická divadelní scéna, ráda bych se na jejich muzikálové umění znovu podívala…

Opět jsme s radostí zakoupili lístky, sehnali doprovod a paní Evu přivezeme i odvezeme.  

Podobné přání může někdo  získat i v rámci Seni cupu. Zapojíme se a v rámci domova seniorů si kapitán mužstva pro svoje účastníky vybere své přání, které budou chtít splnit.

Takže to byla ochutnávka přání, která mohou být pro vás inspirativní. Nebojte se nás oslovit a něco si přát.

 

 

 

 

 

 


neděle 6. března 2022

Hezčí svět

 Nadpis vnímám takřka jako symbolický. Bylo by fajn, kdybychom měli hezčí svět, leč zatím to nevypadá. Tak ho alespoň hledám v knize. Mám ráda knihy Barbory Šťastné, vždycky mě pobavily, poučily, potěšily. Doufám, že Hezčí svět bude taky takový. Zatím jsem v začátcích, neděle je taky v počátcích, nějak nemohu spát a tak čtu. Asi i proto, abych si nemusela představovat, co teď trápí kupříkladu maminky s dětmi na útěku před šílencem z Kremlu. Jak putují světem, s dětmi v náručí a netuší, co bude dál. Bude i pro ně hezčí svět? Pevně věřím, že ano. A s chutí čtu Hezčí svět, Barbora Šťastná píše čtivě, s chutí, má to švih a spád. Líbí se mi to a předpokládám, že stejný pocit budu mít i tehdy, až dočtu. Až jako symptomatické vnímám dějovou linku, která se odráží od jaderné havárie v Černobylu. Z toho vlastně tak trochu mrazí...



sobota 5. března 2022

Kazimír

 Při pohledu na kalendář, kdy dnes slaví svátek Kazimír, mě napadlo, jak je to příznačné až symbolické. Logicky mi naskočila pohádka o myším kožíšku, tedy O princezně se zlatou hvězdou na čele, tam byl tuším Kazisvět. Je to jedno, Kazimír nebo Kazisvět, jeden malý zakomplexovaný zaprclík ničí život milionům lidí a nic se s tím nezmůže? Jeho vojáci střílí na jadernou elektrárnu? Jsou ožralí nebo úplní bezmozkové? Jak to, že s tím nejde nic dělat? Že svět proti tomu nemá šanci?

Takové a další otázky si jistě dneska klade kde kdo, odpovědi logicky nemá nikdo. Pochopit Rusa asi nejde, pokud nejste Rus. A ti, co tam déle žili a hlouběji chápou jejich mentalitu, moc optimisticky nemluví, lepší to asi hned tak nebude. 

Máme sbaleno, v případě něčeho zkusíme odjet někam na venkov, ale v jaderném případě asi nemá cenu 

o nic se snažit. Hotovo tečka. 

Nenapadlo mě nikdy, že se toto fakt může stát, že se ta historie bude v takové míře opakovat. To, že se s dějin nikdy nepoučíme, bohužel už víme. Ale že to bude v reálu, tomu jsem, dnes už tedy vím, že naivně, fakt nevěřila. A je to tady a nezdá se, že by to mělo mít konce.

Když vidím ukrajinské děti, jak vyděšené a plačící přijíždějí, svírá se mi srdce. 

A zrovna na tom je vidět ta absence jakýchkoliv přirozených lidských pocitů na ruské straně, nebo tedy na straně ruských imperátorů, abych neurážela ty slušné Rusy, že je jim to jedno. Nevadí jim to. 

Naopak, asi jim to dělá dobře. 

A s tím se asi těžko bojuje. Je to takový boj s říší zla. Nebo, když jsem začala tím pohádkovým příměrem, jako boj se saní, které jednu hlavu setnete a další naroste. 

A pak mě (krom jiných) šokovala slavná operní diva Anna Netrebko. Léta zažívala slávu na západě, využívala výhod a pohodlí západu,  zpívala v Metropolitní - a nutno smeknout, fakt krásně, ona je fakt diva. Ale zároveň je divná ( eufemismus), když nemíní vystoupit proti němu, svému vůdci... Jako bychom se vraceli do třicátých let. A po nich následovala ta čtyřicátá a to bylo peklo. Asi nás nyní čeká další...

Nu, osobně žádného Kazimíra neznám, tak nemohu posoudit, jak hodlá slavit dnešní jmeniny, Ale my ostatní moc důvodů k oslavě nemáme, zdá se, že nám zbývá pomyslný myší kožíšek:-(

pátek 4. března 2022

Letíme...

 Jan Kašpar- znáte to jméno? 

    A jeli jste někdy z Prahy do Pardubic? Nebo naopak?

Autem tam zcela jistě za hodinu budete, vlakem také. Letadlem se tam snad ani nelétá. Sotva byste vzlétli, už zase přistáváte. Navzdory tomu má úvodní otázka svůj vlastní význam. Druhého  března si totiž připomeneme výročí úmrtí Jana Kašpara, což byl náš slavný pilot průzkumník. A jeho první opravdový let byl právě z Pardubic do Prahy. Trval necelé dvě hodiny. To dnes doletíme až do Paříže, kdo by létal do Pardubic?

Nicméně, prvenství to bylo. 

A Pardubice samozřejmě svoje letiště mají i dnes, a Jan Kašpar si zaslouží důstojné připomenutí.

   Tento pionýr v oblasti dálkových letů (zajímavé jsou ty dějinné paradoxy, kdo dnes vnímá let z Prahy do Pardubic jako dálkový?) se o aviatiku zajímal od dětství. Jeho tatínek provozoval známý hotel Veselka, který my známe mnohem víc z doby protifašistického odboje, kdy se tam scházeli členové odboje, včetně Josefa Valčíka z výsadku Anthropoid. Ale o tom se ve dvacátých letech nikomu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Naopak. Žila se akční doba, plna energie, objevů a akčních vynálezů. Všichni fandili technice a pokroku. Hodně tomu přál i tatínek Kašpar. A stejně tak zvídavý student Honzík Kašparů, který měl ve svém otci obrovského podporovatele.

Jan Kašpar byl technicky nadaný, zajímal se o vše, co se mechanicky hýbe, už od dětství. Měl nápady, byl kreativní. Všechno dokázal opravit, zprovoznit.

  A  také technické obory studoval. S absolutní podporou rodiny to šlo i celkem dobře.

Bavil ho automobilový sport, kterému se také chvíli věnoval. Aktivně a úspěšně. Nějakou dobu se svým bratrancem Číhákem, ten ho ale nehezky vyšplouchl, odešel od něho, a tak Jan musel závodit a posléze i podnikat sám. Mezi auty mu to šlo, bavilo ho to, ale pořád hledal nové výzvy. Nepokojná duše.

Nakonec proto zběhl k moderní aviatice, která se tehdy bouřlivě rozvíjela.  Letadla ho fascinovala. Nakonec je sám konstruoval i provozoval. V Pardubicích předváděl své výsledky na ukázkových letech, se kterými pak vystupoval i v mnoha dalších českých městech.

Svůj nejslavnější let uskutečnil v květnu mezi Pardubicemi a Velkou Chuchlí v roce 1911. Trval asi 92 minut a byla to velká sláva.  Sobotní ráno mu přineslo obdiv i uznání. Letadlo, ve kterém svůj přelet uskutečnil, lze dodnes vidět v Národním technickém muzeu na Letné. Pak bylo ještě několik úspěšných letů, jednou se i zřítil, ale nevzdal to

Jeho rozlet zastavila první světová válka, po které se již ke svému podnikání nevrátíl. Ztratil ten drive.

A aby toho nebylo dost, tak se zadlužil a nakonec umírá v chudobě. Jeho smrt asi uspíšila vleklá psychická nemoc,  která ho trápila delší dobu. Oon vlastně spáchal sebevraždu otravou benzinovými výpary.

Neměl to tedy vůbec snadné, což často bohužel průkopníci nemají. Ale měl v životě takové chvíle, kdy si užíval radosti z pohybu. Te svobody letu. A nám otevřel dvířka k modernímu lítání, k opravdovým dálkovým letům.

A  tak si alespoň připomeňme den jeho úmrtí, 2. 3. 1927.

Byl to hrdý a energický český průkopník letectví.

 A letěl z Pardubic do Prahy, což je dobrá zpráva nejvíce pro milovníky perníku a dostihů, ale ve finále pro všechny, co rádi cestují vzduchem a milují letadla a vše kolem nich. Jsou to hrdí KašparovéJ

 

 Psáno pro Listy Prahy 1


 

 

 

 

čtvrtek 3. března 2022

Dnes diskuse

 Naše studenty dnes čekala ojedinělá možnost debatovat s bývalým velvyslancem v Rusku i v USA, panem Petrem Kolářem. I ve svém nabitém programu si na naše děti udělal čas a přišel s nimi diskutovat o tom, co se děje. Jaké je současné Rusko. Proč je situace taková, jaká je.  Program si odmoderovali sami studenti. O účast byl enormní zájem, tak po zaplnění diskusní místnosti byl program online přenášen do tříd. Účastnit se tak mohli všichni studenti z celé školy. A posléze se o tématu ještě debatovalo v hodinách.  A zítra nás čeká pan Václav Bartuška. 





středa 2. března 2022

Neloajální kolega

    Soudě podle dialogu ve veřejném prostoru je dneska rozhádaný kde kdo. Všichni to tak mají, ale zároveň se tím mnozí cítí zaskočeni. Každý totiž automaticky ctí tu svou pravdu a je překvapen, že jiní mají zase tu svou. Skutečnost je ale možná mnohem horší, než se na první pohled zdá. Patrně totiž vymizela jedna kdysi důležitá vlastnost, a tou je loajalita.

Poměrně často se totiž setkávám i s útokem proti vlastní instituci, proti svému zaměstnavateli. Myslím tím s veřejným útokem, který se dá směle nazvat buď drbem, nebo i pomluvou. Nebo přinejmenším šířením zkreslených informací.

Někde mají podobné záležitosti ošetřené smlouvou a poté postižitelné.

Ve škole tomu tak většinou nebývá. Ve smlouvě s pedagogem se většinou nevyskytují tyto prvky:

Nebudu pomlouvat svou školu! Nebudu drbat s rodiči! Nebudu do svých sporů zatahovat studenty! Nebudu drbat se studenty….

A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Že by se tedy loajálnost učitelů považovala za samozřejmou?

O tom dost pochybuji.

    Už odpradávna se ve sborovně proti sobě jednotlivci vymezovali. Jako by ve snaze být co nejoblíbeněji kantor? Nebo naopak, ten nejpřísnější?

Nevím, ale hlášky typu:

 „ U mě tedy nezlobí, mě vždycky poslechne, u mě všechno chápe….“

…..jsem vždycky považovala za kolegiální selhání. Ale pokud je v rámci sborovny, je to pracovní záležitost a patří to tam. Horší je, když tato moudra začne někdo tahat ven. Nejčastěji samozřejmě mezi rodiče. Vede s nimi paralelní komunikaci.

  Stejně tak to diskutuje s dětmi, nejčastěji na nějakých sociálních sítích, kde se stylizuje do falešné pozice jejich kamaráda. Přes whatsaapovou aplikaci jim sděluje novinky a moudra z učitelského sboru. Typu, o čem se právě povídá… Zkráceně, drbe s nimi.

Chodí s rodiči na pivo či na kafe, tahá z nich moudra o ostatních a na oplátku dává k dobru zase ta svoje, ze sborovny.

Je zjevné, že pojem profesionalita je takovému jedinci na hony vzdálen. Ba co víc, on se cítí být „profesionál“, protože přeci dobře vychází s dětmi i rodiči. Zvlášť, když není pochyb, že jeho předmět je vyučován dobře, všichni mají hezké známky a baví je to.

   Mít někoho takového ve sboru vůbec není snadné. A pracovně se s ním rozejít je snad ještě těžší, nikdo najednou nechápe, proč ho ve své škole nechcete mít. Často to nechápe ani onen dotyčný, vždyť on je přeci tak komunikativní, brání se. Pak se začne bránit s pomocí rodičů

a dětí, které zatáhne do svého osobního pracovně právního sporu.

  Patrně by tedy měl být paragraf o loajalitě součástí pracovní smlouvy i ve školách.

Měla jsem pocit, že jde o samozřejmou věc. Ale není. A když pak natrefíte na kolegu, který se takto chová, je těžké to řešit.

A že jde o anomálii? Omyl.

 Ve skutečnosti se s podobným jevem setkáváme častěji, než bychom si přáli. Někteří učitelé si prostě myslí, že mohou být kamarádi se všemi. S dětmi, s jejich rodiči, se všemi jejich příbuznými. Jsou tací, co to vydávají za svou ctnost, jak se všemi vycházejí.

Možná by mělo patřit k všeobecnému vzdělávání pořekadlo našich babiček, že co se doma uvaří, to se tam také sní.

Jenže pořekadla už dávno nejsou in, takže je nikdo nezná a nikdo v nich žádnou moudrost nehledá. A pak si užíváte peklo ve sborovně, když všechno, co se tam plácne, ba i překrouceně, někdo dává k dobru na whatsapp do své skupiny s rodiči a se studenty a zaníceně tam o tom diskutují.

Třeba  by tento text mohl sloužit i jako varování.

Pro koho? Pro ředitele, když přemýšlejí o tom, koho přijímají.

Pro učitele, že takoví kolegové opravdu existují.

Pro rodiče, že toto není standardní komunikace se školou.

A také pro každého, kdo se do podobného řetězce zapojí.

  Pokud se s takovou komunikací setkáte nebo setkáváte, asi není vždycky snadné na první dobrou rozpoznat, že něco je hodně špatně. Ale na druhou dobrou už by to mělo být jasné všem. Tedy asi všem vyjma hlavního protagonisty, protože ten to asi nikdy nepřizná. Nebo nepochopí. 

   Jediná skutečně poctivá reakce na takovou situaci totiž je vědomí, že tudy cesta nevede a že existuje i slovo loajálnost. A pokud nejsem loajální, měla bych jít z principu o dům dál, nelze přece pracovat ve škole, kde všechny nesnáším a pomlouvám?