Čtenářský deník v dnešní škole

    Často si pohrávám s otázkou, jestli čtenářský deník ve škole považovat za přínos nebo za přežilou zbytečnost. Ono je to totiž v dnešní době už trošku sporné. Vycházíme - li z předpokladu, že s dětskou četbou to není tak katastrofální, jak s oblibou tvrdí média, jde jistě o první alternativu. Přečtená kniha se nějakým způsobem zpracuje, zaznamená obsah a zajímavé detaily. Lze se ke k vlastním postřehům a dojmům kdykoliv vrátit.

Bereme-li ovšem v úvahu běžně rozšířený fakt, že děti dneska dobrovolně nečtou, všechno stáhnou z netu, kde je k tomu dokonce i vybízejí, bude to bez pochyby druhá možnost.

Lze na to jít ovšem i jinak, a ptát se, jestli je zaznamenávání četby o dobrovolnosti nebo o odškrtnuté povinnosti. A zdá má čtenářský deník ve své klasické podobě sloužit k hodnocení?

Když totiž nahlédnete do džungle internetu, všude narazíte na výzvy ke stáhnutí obsahu či životopisu autora, čtenářské deníky ke zkopírování a spoustu dalších aktivit, které děti přímo navádějí, aby to prostě nečetly a těm kantorům předložily v nějaké přetažené podobě. Je to přímý návod jak všechno obejít. Pak nemá cenu nějaký čtenářský deník požadovat.

 Dnes je to ale i požadavek ke státní maturitě. Předložit seznam přečtených děl. To ovšem význam čtenářského deníku posouvá do jiných dimenzí. Maturitu totiž dneska chce mít každý. Pak by ale

z logiky věci měl každý dobrovolně číst. Opak je bohužel pravdou.  

 Dlouho jsem se ale domnívala, že minimálně gymnaziální maturanti čtou z vlastního zájmu či přesvědčení. Řeklo by se, že kdo jde dobrovolně studovat, tváří se jako humanitně orientován, bude mít k literatuře přeci jen jiný vztah než matematik či dokonce třeba zedník, byť vůbec nepopírám teorii, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergílila v originále.

Problém je bohužel spíš opačný, protože neznám maturanta, ba ani vysokoškoláka, který by podobnou klasickou četbu měl ve svém (i staženém) čtenářském deníku. Maturanti k povinné četbě většinou přistupují podle tloušťky knihy. Přikázat jim něco v rozsahu Jiráskova F. L. Věka, tak je paralyzuje jen pohled na množství textu, které by snad měli přečíst.

 A někdo objeví i problém ve výše zmiňovaných čtenářských denících. Třeba, že nutíte dítě nejen číst, ale ještě i zapisovat. Podle této kritiky jste nechutně zaostalí.

 Nebo že vyžadujete v deníku vlastní názor. Netušila jsem, že můžu někoho terorizovat požadováním zesumírování vlastních dojmů na knihu.

Co když dítě ještě žádný názor nemá?

 Zkrátka, čtenářský deník má velké procento kritiků, ale své místo na slunci si zatím uhájil. Jednak nějakou povinnou četbu požaduje státní maturita, jednak se většina češtinářů stále ještě nevzdává.

V mnoha případech se ukazuje, že problém je víc na straně rodičů než dětí školou povinných. Ti, pokud najdou osvíceného kantora a četbu, která je osloví, si dokonce i dobrovolně svoje čtenářské zážitky zaznamenávají.

    V okamžiku, kdy do otázky nutnosti vlastnit čtenářský deník vstupuje nekompromisní rodičovský prvek, který se pořád cítí frustrován z doby své školní docházky, kdy třeba musel rozebírat díla socialistického realismu, jsou veškerá pozitiva čtenářských deníků zapomenuta. Dialog mezi školou a rodinou se zasekne na slově povinnost a to dnešní rodiče často u svých potomků nevidí rádi. Děti se mají bavit, to je mantra současnosti. Chtít po nich, nedej bože někdy dokonce i vlastní rukou, zaznamenat to, co si přečetly, je tmářství a arogance. Tady se pak ocitáme ve slepé uličce a je lépe na čtenářský deník rezignovat, když už nechceme rezignovat ne celé školství.

   Nevím, jak je to možné, ale v některých rodinách to prostě tak funguje. Jiní jdou zase cestou menšího odporu, a to tak, že za dítě přečtou a zapíší zadané knihy sami. Někdy jsem nevěděla, co s tím. Známkovat to? Těžko. Hodnotící sloh šesťáka a jeho pětatřicetileté ambiciózní maminky zatím ještě rozeznám a maminku známkovat nehodlám.

Začala jsem tedy zkoušet různé experimenty. A také mě napadlo bazírovat na psaní rukou, což by zlepšilo dětskou jemnou motoriku a omezilo stahování z netu. Takové kantorské dva v jednom.  Brzy mi ale došlo, že jde o nerovný souboj. Válčit s virtuálním prostorem, médií, dětskou čtenářskou neochotou a ještě rodičovskou veřejností prostě nejde.

   Ne, že by to nebyl zajímavý experiment. Jenže ve škole na podobné pokusy většinu není mnoho prostoru. Proto i čtenářský deník pozvolna hyne na úbytě.

Ovšem neměl by se vzdávat tak snadno, protože pro ty, co mají knihy rádi, svůj význam má. Jde o to, najít tu zlatou střední cestu mezi povinností a zájmem. A přijít na to sám, že je dobré přečtené si zaznamenat, protože v paměti nelze udržet vše. Já si třeba deník píši dodnes.

 Perem a do sešitu. Asi staromilské, ale účinné.

Několik mých studentů mi po letech řeklo, že k tomu přistoupili také. To vnímám jako obrovský pedagogický úspěch.

Prostě, zjevně i v otázce čtenářského deníku platí, že exempla trahunt.      

Psáno pro časopis Rodina a škola