Hokejové šílenství

Hokejové šílenství se letos potkalo s oslavami 70. výročí konce druhé světové války. Poměrně netradičně se tedy v době oslav objevily národní vlajky nejen na úřadech, ale i v oknech domů, na tvářích lidí napříč všemi generacemi, v oknech divoce jezdících auto. Nezasvěceného jedince by tedy mohlo dokonce pochvalně napadnout, jak jsou ti Češi hrdí na svoji minulost, jak si cení těch, co položili životy za jejich svobodu….

 Zasvěcení samozřejmě vědí. Žádná hrdost, jen klasické sportovní šílenství, protože jedině hokej údajně dovede v Češích probudit hrdost na to, že jsou Čechy.

Kdo neskáče, není Čech.

Nu, v tomto případě jsem se zjevně minula národností. Ba co víc, stále tuto sportovní zavilost nechápu. Ono je to totiž všudypřítomné, takřka nelze uniknout.

Národ se (nevím tedy, jestli jen ten náš či všechny hokejové země) rád ztotožňuje s výhrami.

„My jsme vyhráli,“ zní ulicemi.

S porážkou už to tak jednoznačné není. Většinou je to definováno mnohem konkrétněji:“ Oni prohráli!“ nebo „Oni to zase projeli.“ (expresivní výrazy raději neužiji)

Jak vidno, identifikace je jednoznačná. My vítězíme, oni prohrávají. Pokud dojde na zlaté medaile, získali jsme zlato a zahaleni národními vlajkami jdeme hulákat do ulic a devastovat veřejný prostor.

Nevím, čím je uzpůsobené, ale funguje to stoprocentně. Dlouho mě to pohoršovalo neřku-li rozčilovalo. Proč hokej respektive ještě hůř fotbal, zvedne lidi ze židlí, zatímco jakýkoliv státní svátek je nechává v naprosto lhostejném klidu?

Začala jsem po tom trochu pátrat. Ale brzy mi došlo, že to nemá cenu. Chléb a hry patřily přeci už ke starému Římu. Všichni mocní dobře věděli, že plebs nebude dělat problémy, když zůstane ve sladké nevědomosti, bude mít něco málo co do úst a kde se zabavit.

V obřích hokejových halách se zabaví tolik lidí…Odejdou s čistou hlavou, vyřvaní až na dřeň, nemusí o ničem přemýšlet. A ještě mohou vyhrátJ. Kde jinde se jim takové iluze dostane. K tomu mají několik bohů, kteří jsou v jejich očích nejen nesmrtelní, ale hlavně nedotknutelní. …. A pak: pecunia non olet, prostě staří latiníci dobře věděli, jak na to. Kampak s nějakou hrdostí na to, co bylo.

Podstatné je, abychom vyhráli.

Ale běda, jestli prohrají….

Prostě, národní hrdost po našem, respektive zrcadlem současnosti.

Ale úplně jasno v tom stejně pořád nemám. Skákat nikdy nehodlám, přesto se cítím být Čechem.