pátek 8. května 2015

Květnová výročí

Nejkrásnější měsíc v roce nabízí tolik historických výročí, že je pro někoho takřka nemožné je registrovat.  Tedy to je alespoň výsledek mého miniprůzkumu v mém okolí. Snažím se totiž potlačit svoji mylnou premisu, že jsou věci, které prostě ví každý, a pátrám, jak je tomu doopravdy. Letošní jubilejní výročí konce války mi posoužilo jako odrazový můstek. Zdálo se mi, že veřejný prostor nežije ničím jiným.  Cokoli člověk otevřel, narazil v tom na válku. Jenže při osobním pátrání tomu tak nebylo.
Mnozí netušili nic, studenti (naši) ve velké většině zůstávali vůči oslavám naprosto imunní. Proč mají volný den vlastně ani nevěděli, je zase nějaké volno, to je hlavní....
Pak se kdekdo diví, že kantoři jsou pořád frustrovaníJ. Připomínala jsem výročí ve školách, lítalo veřejným prostorem od televize přes tisk až k mládeži preferovanému internetu, přesto žádnou trvalou stopu nezanechalo.
„To přeci už nikoho nezajímá?“ mávla nad mojí snahou studentka proslulá svou tendencí negovat vše, co řeknou dospělí. Klasický generační spor, mohla bych nad tím pokrčit rameny, kdybych na stejný názor nenarazila i v jiných věkových kategoriích.
Možná bych měla zavrhnout předpoklad, že jsou věci, které prostě ví každý. Přesněji řečeno, věci, týkající se historie a národních dějin. Protože třeba takové hokejové nezbytnosti opravdu ví každý.
 Fakt jsem se snažila. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že zejména u školní mládeže se mnohdy jedná o informaci průtokovou, kterou sdělím, proteče a stopu nezanechá.
„Vy jste nám to říkala?“ diví se okázale studenti sedmého ročníku, kteří už z logiky věci minimálně ode mne o konci války slyšeli sedmkrát včetně letošního výročí.  
„Tak to jsme asi chyběliJ. A na internetu o tom nic není!“ jsou ochotni se hádat.
Musela jsem se obrnit obří trpělivostí.  A zároveň si ujasnit, jak to tedy s tím virtuálním světem mladí mají. Říká se přeci, že jsou s internetovým světem srostlí takřka siamskou formou...?
Jenže zdá se, že jen s něčím. To něco budou zjevně hlavně hry, sociální sítě a nevyvratitelná jistota, že na netu prostě všechno najdu. V paměti proto není třeba udržet vůbec nic.
    Je zřejmé, že předpokládat dneska nějaké vědomosti není vůbec relevantní. Možná to je hlavní důvod, proč se všude hovoří o zábavnosti. Přitom třeba takový holocaust rozhodně zábavný být nemůže. 
Zábavnost je trend, který vyhovuje současnosti a vede k nulovému povědomí o tom, co bylo.
   Osobně mám dokonce pocit, že hledat nějaké souvislosti a udržet něco ve vlastní paměti (nikoli té počítačové) je dnes považováno za raritu, neřku-li stařeckou pošetilost.  A myslím, že se nemýlím, když řeknu, že s vědomostmi a přirozenou zvídavostí to jde od desíti k pěti.
  Někdy samozřejmě narazím na výjimky, které mají tak kvalitní rodinné zázemí, vlastní zájem a intuici, že moje okoralé srdce pedagoga znovu zajásá, ale to je tak ojedinělý jev, že ho lze přirovnat třeba k fyzikální atrakci kulového blesku.
  Z toho jako by plynulo,že klíčovou roli ve vzdělávání hraje pouze rodina respektive osvícení rodiče, kteří trvale neodloží dítě k tabletu, který jim zaručí klid od zvídavého potomka. Zároveň ale také položí základ k „digitální demenci“ což ovšem už raději nikdo neřeší.
   Možná jsou lidé nakonec rádi, když si nemusí nic pamatovat. Přemýšlení většinou „bolí“ a nevědomost je vlastně krásná.
   Z květnových výročí na první dobrou vědělo tak pět procent dotázaných. Pro zbytek byl třeba objevnou informací fakt, proč se jedna stanice metra jmenuje Pražského povstání.
„To jsem tedy vůbec netušil,“ podivil se upřímně jeden z dospělých respondentů. 
Za rok je tím překvapím zas.
Mimoděk mě napadá název amerického filmu 50x poprvé. Nějak nevím proč.,,?  

Nu, ještě že dneska slavíme.     

2 komentáře:

  1. Před pár dny jsme to řešily s dcerou... proč mají ty dva dny volno a kolik lidí ve třídě to asi ví? Ptala se několika holek ve třídě ... Na SŠ nevěděl NIKDO...

    OdpovědětVymazat
  2. No jo, v dobách, kdy se školní okna zdobila vylepením mírových holubic, datumy 1., 5. a 9. května a vlaječkami ČSSR a SSSR ta výročí nějak sama lezla do podvědomí. Teď, kdy je povinná výzdoba zrušena, snad není vlajka ani na státních budovách. Nesmutním za tou povinností zdobit, jen připomínám, že kdysi to měl člověk čtrnáct ní neustále před očima a stopu to prostě v té paměti zanechalo, ať chtěl či nechtěl.
    A jinak Vám tedy ten statečný boj z nevědomostí vůbec nezávidím, je to asi dost sisyfoská dřina.

    OdpovědětVymazat