Úvodní projev zněl zmateně a chyběla mu jakákoliv struktura.
Šlo o řeč vedoucího pracovníka.
Většinou v takových případech moc neposlouchám.
Tentokrát ale byla situace jiná. Byla jsem přímým účastníkem svolané schůzky,
která měla zahájit poměrně důležitý cyklus dalších setkávání. Takže jsem
vlastně byl i zvědavá, co bude řečeno na úvod. Dokonce jsem se i těšila, že se
poučím ohledně zajímavé úvodní řeči. Byla ale nečekaně krátká. Přitom jen počáteční:
„Dobrý den, dámy a pánové,“ mělo hlavu a patu. Zbytek byl
nepřipravený, chaotický, zmatený a ve finále doplněný prázdnou vatou.
„Copak si asi myslí pozvaní hosté,“ přemýšlela jsem nad
pocity lidí, kteří se kvůli třem minutám blábolů museli dostavit v určenou
hodinu.
O nápravu ale v podstatě nikdo nestál. Posluchačům se
nechtělo kritizovat řečníka, jelikož byl jejich nadřízený, řečník nad podobnými
pocity rozmarně mávl rukou.
„A není to snad jedno?“
„To sama nevím,“ přemítám v duchu nad uměním promluvy,
které se z našeho veřejného prostoru pozvolna nenávratně vytrácí.
Nejde samozřejmě o nic zásadního. Výchozí premisou je stejně
fakt, že podobné proslovy nikdo neposlouchá.
Ale možná by stálo za to zamyslet se nad tím, zda by lidé s určitým
postavením měli mít i schopnost smysluplně promluvit.
Zvláštní, jak pokus o naslouchání něčího projevu odhalí
absolutní prázdno. Dokud neposloucháte, je to jen zvuková kulisa. Když se
zaposloucháte, rázem se karta obrátí. Nastává mlácení prázdné slámy
v přímém přenosu. Někdy se až cítíte trapně. Copak kvůli těmto dvěma
nespisovným větám opravdu musím přijít? A je vůbec nutné něco říkat?
Napadá mě samozřejmě oblíbený zvyk mnoha politiků, kteří
jsou si sebekriticky vědomi svých stylistických i myšlenkových nedostatků a
nechávají si své projevy psát. Začala jsem se dokonce pídit, zda nejde jen o
zahraniční zvyk, protože sebekritika našich politiků je trochu protimluv. Znát
své slabiny, zejména v situaci, kdy vystupuji jako šéf či reprezentant čehokoliv,
je jistě dobrá věc. Jenže jak známo, jde o velmi nedostatkové zboží.
Přitom vlastně stačí
jen málo. Pořádně se připravit a také si trochu vážit času těch, kteří tam
přijdou.
Pokud totiž nemáte dar improvizace, je předchozí příprava
nezbytná, protože když to pak dáváte „z voleje“, je to hodně viditelné.
A na závěr jen douška, že i mistři improvizace staví na
kvalitní přípravě. A to, co pak vypadá jako náhlý impuls, je většinou důkladně
připraveno. To je pak zážitek.
Nepřipravená nebo neumělá improvizace je
sice také zážitek, jen z opačného kvalitativního spektra…
Žádné komentáře:
Okomentovat