sobota 16. května 2015

Exkluze

Člověk se dostane do samé školní negace ani neví jak. Stačí se účastnit jedné pedagogické porady. Jeden by nevěřil, kolik času se věnuje všemožně problémovým dětem.  Ten je dyslektik, ten je hyperaktivní, ten je psychicky labilní, další je nepřizpůsobivý, jiný prostě jen nevychovaný a docela obyčejně zlobí, otravuje a nic nedělá. A jsou i tací, co mají všechny tyto atributy dohromady….
 Děti, které jsou šikovné, aktivní, či jen docela obyčejně normálně fungují, většinou nikdo neřeší. Veškerý čas spolknou ti problémoví.
  Není pochyb, že se ti šikovní musí cítit frustrovaně. Naštěstí to mnozí vůbec nevnímají, protože na pedagogické porady většinou nezavítají. Vím to, protože podobných situací v poslední době přibývá.
    Zkouším proto k současnému trendu inkluze připojit i nějakou formu exkluze. Vyzdvihovat ty dobré, šikovné, pracující….
 Mám ovšem řadu oponentů, prý se jedná o elitářství!
   Když máte ve třídě plno problémových dětí, je nutné, aby se všichni přizpůsobovali jejich tempu
a nestresovali je tím, že jim vytýkáte nesplněné úkoly, chcete, aby pracovali v týmu či si prostě nedělali, co je napadne. Takové hyperaktivní dítě má přeci právo se proběhnout, sebrat spolužákovi penál, svačinu či prostě vykřikovat kdy ho napadne!
 Extra nadané dítě naproti tomu ale už nemá právo rozvíjet svoje teorie, protože ty jsou neúměrné jeho věku, nikdo nemá trpělivost ho poslouchat a navíc mu stejně většina třídy nerozumí…
„Koneckonců, máme proto mensu,“ mohou namítnout oponenti. Jenže to je zase opačný extrém, navíc je takových škol jako šafránu.
„Proč nemůžeme mít třídu jen z nadaných dětí, které chtějí opravdu studovat?“ ptám se často. Okolí se té otázce skoro diví. „
 To je přeci snaha o elitářství,“ vysvětlují mi s jasným poukazem na fakt, že vyvyšovat někoho za to, že něco umí, pracuje podle pravidel a chce umět něco víc, je vlastně vůči ostatním nefér.
Pak se divme, že se o školství vyprávějí hororové historky. Zajímavé je, že mimo školu nám „VIP“ nijak nevadí. Dokonce jsme ochotni je glorifikovat, odpouštět jim kde co.
 Docela mě zajímá, proč tomu tak je. Všimla jsem si, že v mnoha školních kolektivech se objevuje tendence chlubit se svými neznalostmi. Hlavně v určitém věku jako by se někteří za to, že ví něco víc, trochu styděli. Zároveň by ale všichni chtěli samé jedničky, nejlépe za svou prostou účast ve vzdělávacím procesu.
To je zajímavý trend. Snažím se zjistit co nejvíce motivů, které k tomu děti vedou. Některé by mě samotnou ani nenapadly, většinou viním rodiče, společnost, média. Jenže ono někdy jde o snahu zaujmout, strhnout na sebe pozornost. Někdy prospěchářství či prachobyčejná lenost.  Samozřejmě, že nemalou roli hraje prostředí, ve kterém žijí, co je obklopuje. Nejen naše politické špičky jsou jim v tomto směru dokonalým vzorem.
   Pak hledejte něco jako impuls pro touhu vědět něco víc. Nenajdete. Leda že by platilo, čím méně tím lépe. Nebo přesněji, hlavně nějak projít.
   Zkusila jsem o věci s dětmi diskutovat. Ale šlo o klasické já o koze ty o voze.  Je přeci správně, že věnujeme pozornost těm, co zlobí, neumí se soustředit, jsou tzv. hyperaktivní?
 Ti ostatní to přeci zvládnou sami.
Abych ale nebyla jen pesimistická. Ve skutečnosti mě setkání se šikovnými dětmi velmi obohacuje.
 A drží ve školství. Často se totiž objeví takoví jedinci, před jejichž vědomostmi, erudicí a snahou bych nejraději smekla.
Jen tu třídu ze samých nadaných studentů asi neprosadím. Třeba jen proto, že to není společenský zájem, exkluze není na pořadu dne.  Bohužel, systém ve finále utluče obě strany. Ty pomalejší, kteří se stejně vůči škole zatvrdí, stejně jako ty šikovné a nadané, které tlačí do rámce průměrnosti.
Přesto to nehodlám vzdávat. Šla bych i tak daleko, že bych chtěla, aby někteří šikulové prostě mohli (bez zbytečných úředních ceremonií, protože s nimi to už někdy jde) přeskočit ročník. Když mohou mnozí bez nějakých cavyků opakovat, nechť mohou ti druzí v klidu přeskakovat.  Nesmím ale mluvit
 o elitách, protože to není v naší zemi oblíbené slovo.
A také o exkluzi, protože ta jde proti všem současným trendům. Tak zatím jen dráždím hada bosou nohou…   

A kdybych uměla zpívat, parafrázovala bych Milana Chladila, který chtěl kapelu ze samých pozounů. Chtěla bych školu, ze samých ….(asi nejkorektnější slovo bude zájemcůJ)

3 komentáře:

  1. Nechci zpochybňovat článek a nepochybně na něm něco bude. Jen bych ráda přidala pohled, který hovoří o zcela jiné zkušenosti.

    V první třídě, když se k nám domů po půl roce konečně doputoval sešit s diktáty (který stále zůstával ve škole), jsem s hrůzou pochopila, proč to dítě nosí čtyřky a pětky. Specifická chyba - diakritika. Buď ji nenapsala vůbec nebo ji napsala všude. Vypravila jsem se za učitelkou a zeptala, co si o tom myslí. Pokrčila rameny. Navštívili jsme pedagogicko-psychologickou poradnu, kde holce zjistili poruchu sluchového vnímání a doporučili přednostně zkoušet ústně a tolerantněji hodnotit specifické chyby, v tomto případě diakritiku. Ke změně nedošlo. Paní učitelka mi řekla, že tolerantněji hodnotit nebude, protože by tím poškodila ostatní děti, ústní přezkoušení ji zdržuje od práce. Tečka.

    Ředitel školy nám řekl, že klasifikace je v kompetenci učitele. Školská inspekce nám dala za pravdu, zřizovatel se postavil za školu .....

    Doma jsme procvičovali každý večer s materiály, které nám dali v PPP. Dnes, ve čtvrté třídě máme tento problém víceméně zvládnutý. Občas zapomene, ale je to už opravdu minimálně.

    Takže nám se zase stalo, že to dítě, které právě v první třídě potřebovalo podporu a pomoc, a to dost i ze strany pedagoga, bylo tím pedagogem vlastně poškozeno ....

    Nechtěla jsem žádné extra úlevy, jen přístup tak, jak to potřebovala. A nedostalo se jí ho :-(

    Ivana

    OdpovědětVymazat
  2. Toto já chápu a je to jiný případ. A smutný.Moje zamyšlení je spíš takové všeobecné, zobecňující a míří spíš na takové ty chronické zlobily, kteří se za své diagnózy spíš skrývají. Ve Vámi popisovaném případě je to asi opravdu pedagogické selhání. Ale na druhé straně je to totéž v tom, že to to školství deklasuje. Je to těžké na obou stranách. Tak doufám, že nyní už je všechno OK. A děkuji za názor. A přeji hezký večer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem rozhodně nechtěla ten článek zpochybnit. Spíš jsem chtěla poskytnout pohled, že ono to ani s tou inkluzí (i když v tomto případě nešlo o typickou inkluzi) nebude tak slavné, jak se všude popisuje :-).

      Teď už máme zvládnuto a snad směřujeme vstříc zářným zítřkům ve vzdělání :D.

      I.

      Vymazat