Žena za volantem bývá často předmětem různého, většinou
mužského, vtipkování. Myslím, že není vždycky tak úplně na místě, protože znám
řadu žen, které jako řidičky strčí všechny pány tvorstva do kapsy. Přesto
nepopírám, že je velmi příjemné, když někdy na našich divokých silnicích
potkáte řidiče gentlemana, který vám třeba pomůže vyměnit píchlou pneumatiku.
Pravdou je, že když jste štíhlá dvacetiletá blondýna, kavalíři u vašeho defektu
staví takřka automaticky. Když se něco podobného přihodí o dvacet let později,
už si musíte tu pomoc vystát a vyprosit. Nedávno jsem takto postávala vedle
nepojízdného vozu téměř hodinu, než kdosi zastavil. Ale pán byl šikovný, kolo
opravil a tak jsem mohla pokračovat v jízdě. Pravda, v duchu jsem si
nadávala, že si to neumím opravit sama, ale pneumatika byla připevněná tak
důkladně, že i onen rytíř silnic s jejím uvolněním měl docela potíž. To mě
v mojí neschopnosti poněkud uklidnilo a mohla jsem si vesele „hrát na
blondýnu,“což jsem zahájila již úvodním „komickým“ výstupem, při kterém jsem
marně hledala hever a poté vlastně i rezervu. Pán byl ovšem laskavý a trpělivý
a mě došlo, že nejsem za blondýnu rozhodně poprvé. Nejvíc jsem vždycky perlila
u benzínek. Nerada jsem brala benzín sama, ale když nebylo zbytí, vždy jsem
někoho požádala. Při prvním samostatném tankování jsem pak ukázkově
zazmatkovala, a když jsem na display viděla číslo 1500,- kč, napadlo mě, že
vlastně nemám tolik peněz. Rychle jsem tedy čepování ukončila a šla spořádaně
zaplatit, dokud ještě mám. Pán u kasy se docela divil, když po mě požadoval
150,- kč. Za takovou mikročástku se většinou benzín nenakupuje. Když já ale tak
špatně vidím, špitla jsem nesměle a raději odjela k jiné pumpě dotankovat.
Když jsme si pak pořídili nové auto, sehrála jsem u benzínky nechtěnou etudku
při hledání nádrže, kterou jsem nenašla a odjela si pro kázání domů. Přesto
jsem byla vysílána pro palivo dál, přesně do okamžiku, kdy jsem místo dieselu
nalila do nádrže benzín. Naštěstí jsem neodjela, neb mi to docvaklo přesně
v okamžiku zavěšení hadice. Ovšem cena za tuto chvilkovou nepozornost byla
docela vysoká. I když na druhé straně jsem na ní i vydělala, od té doby už
nemusím sama tankovat, dostávám doma auto vždy s plnou nádrží. I přesto se
na silnicích do role blondýny dostanu velmi často. Třeba když podle pokynů
navigace skončím kdesi za vesnicí v polích a fakt tam žádná silnice nevede,
přestože hlas z aparátu vytrvale oznamuje: „pokračujte rovně!“ Největší
blázinec za volantem pak bývá samozřejmě po ránu, když se vezou děti do školy. Stihnout
to všechno načas vyžaduje určitý talent a nadání, kterými tak úplně
nedisponuji. Nejviditelnější mezeru v organizaci jsem zaznamenala
v ten den, kdy jsme jeli do školy prvního září. Děti, školní tašky, moje
tašky a do toho ještě pytel s odpadky, které samozřejmě večer někdo
nevynesl. Hodím je před školou do kontejneru. Naivní představa zaměstnané
„blondýny“. Když totiž vysazuji druhé
dítě u školy, nezbyla na něj aktovka, nýbrž inkriminované odpadky. Aktovka si
hověla v kontejneru. Kluk šel do školy bez tašky, já se vracím před budovu
školy, kde jsem vysadila dceru a vyhodila brašnu a nořím se do kontejneru pro
zbrusu novou prvňáčkovskou tašku. Dcera, která mě z okna pozorovala, se
tak styděla, že se několik dalších týdnů ke mně odmítala před budovou školy
přiblížit, aby ji náhodou někdo z jejích nových spolužáků se mnou
nespojoval. Úspěšně jsem ale synovu
tašku zachránila, vyměnila ji v kontejneru za odpadky a radostně naskočila
do auta, abych při couvání sejmula jakýsi sloupek, který se mi prostě připletl
pod kola. Spolu s kolemjdoucím policistou, který s vypsáním pokuty za
špatné parkování a nebezpečné couvání vůbec neváhal. Ani hra na blondýnu mi nepomohla. Když jsem
několik dní poté nenašla auto v podzemních garážích a zalarmovala Policii,
která ho našla přesně tam, kde jsem ho zaparkovala. Při hledání jsem si prostě
spletla podlaží. Doma po této události na čas usoudili, že bezpečnější pro
rodinný rozpočet bude, když přestanu jezdit. Jenže brzy si přišlo na to, že
dělat taxikáře do školy, na kroužky a na fotbal prostě někdo musí, tudíž jsem
se slavnostně za volant vrátila. Jezdím, myslím si, relativně bezpečně, moje
„karamboly“ jsou spíš taková přidružená činnost, u benzínky, v garáži, na
parkovišti….Tedy v místech, kde snad nejsem životu nebezpečná, ale prostě
taková „typická blondýna“ za volantem. Někde ty vtipy reálný základ mít musíJ
Ppsáno pro Překvapení
Ppsáno pro Překvapení
Žádné komentáře:
Okomentovat