Oblíbené
klišé dneška zní, že kdysi existovala doba, kdy si všichni (údajně zejména na
vsi) vážili pana faráře, učitele a asi ještě lékaře. Jestli tomu tak vskutku bylo,
nemohu posoudit, protože dnešní doba je diametrálně odlišná. Těžko se odpovídá na otázku položenou
v úvodu tak, aby měla univerzální platnost. Navíc se tady otvírají dva úhly pohledu,
jednak autorita a jednak všeobecné uznání a vážnost dané profese. A tím bych
asi začala, protože všeobecnou neúctu ke kantorům produkují hlavně média a
politici. Ti první tím, jak o školství hanlivě informují, předhazují veřejnosti
převážně záporné pohledy na školství, a ti druzí tím, jak ji hodnotí,
v tomto případě hlavně finančně. Doba, která je primárně založena na úctě
k penězům a majetku, neřku-li někdy i mamonu, nemůže obecně uznávat
někoho, kdo s vysokoškolským pracuje za minimální plat. To je jednoznačně vina politiků, protože
školství je státním resortem, tedy oni rozhodují o tom, že kantor
s dvacetiletou praxí nedosáhne na plat, který v Mc Donaldu dávají
brigádníkům. Samozřejmě, okamžitě se
nabízí nahrávka na smeč, nechť tedy ten kantor jde smažit hamburgery. Jistě, ať
jde. Mnozí také odcházejí, protože se svým vzděláním a přehledem mohou mít
jinde výdělky mnohonásobně vyšší. Budeme-li ale k tomu tak přistupovat,
nebude nakonec ve školství nikdo, kdo by s láskou a odborně učil naše děti,
protože všichni kvalitní učitelé budu někde vydělávat. Od roku osmdesát devět každá vláda vykřikuje,
že školství je její priorita, a žádná pro školství nic pořádného neudělala.
Takže se ocitáme ve slepé uličce, odkud nelze najít východisko, neb naše
politické uvažování se již léta nemění a není v našich silách ho změnit
ani tímto textem.
Přejdeme-li tedy k zmíněné autoritě,
tak si i přes všechna protivenství myslím, že ji kantoři mají. Alespoň někde a
v očích některých lidí. Opět zde nelze nepoužít staré známé, že to je o
lidech.
O lidech na obou stranách barikády. Tedy na učitelích, kteří
svoji práci dělají dobře a pak disponují přirozenou autoritou. Mají partnery
v rodičích, kteří nevidí ve škole a priori nepřítele, jehož jediným cílem
je deptat jejich drobečka nějakými povinnostmi, ale chtějí se školou
spolupracovat.
Nechci popisovat
ideálního učitele s takovými atributy, které si o autoritu přímo říkají,
jako je moudrost, spravedlivost, empatie, tolerance a desítky dalších
vlastností, které se, světe div se, ve sborovnách opravdu vyskytují. Pravdou
také je, že o nich se moc nemluví, nehodí se do dnešní katastrofické doby,která
si libuje v negaci.
Jenže veřejnost by se měla snažit je vidět,
ne jen slepě přebírat mediální klišé, že škola je nejhorší etapa v životě
lidském. Pravda, v okamžiku, kdy
zejména populární rádoby VIP osoby rády prezentují, jak je škola omezovala,
chlubí se svým záškoláctvím či zhoršenými známkami z chování, se těžko
u mládeže lobbuje za
opak, ale to jsme zase u těch médií.
Stejně tak je třeba spolupráce rodiny a školy,
nikoli napjatý válečný vztah, který mnozí předjímají automaticky.
„Prostě si na jejich
drobečky nebude ta úča vyskakovat!“
Když takhle rodiče
hovoří doma, těžko chtít po jejich potomkovi, aby se ve škole choval nějak
normálně.
Tedy zpět
k meritu věci, autoritu není třeba vracet učitelskému povolání,dobří
učitelé autoritu měli, mají a mít budou. Hlavně je třeba začít budovat vzájemný
respekt a úctu a hledat cesty ke spolupráci. Pak to bude fungovat. Samozřejmě
v okamžiku, že narazíte na zapáleného učitele, který i ve zdejších divokých
podmínkách hodlá dál šířit vzdělanost
a pracovat s mládeží, o které všichni svorně tvrdí, jak
je děsivá. Není, ale to je další klišé. Mohla bych tady vytáhnout hojně užívaný
Sokratův citát, který mluví o hrozných mladých ve stejném duchu již v době
antické. Je to prostě klasický problém generační výměny, vždycky se musí
nastupující generace nějak vymezit vůči té předchozí. Ovšem pokud budeme
hromadně házet špínu na ty, co se snaží s nimi pracovat, jak mnohdy média
i rodiče činí automaticky, pak se nějakého souladu asi nikdy nedobereme.
A ať chceme nebo
ne, setkání s dobrým kantorem nás může obohatit na celý život. Stejně tak,
jak špatný učitel poznamená naši psychiku, bez ohledu na to, zda se cítíme být
nad školu povzneseni. Třeba i díky svým rodičům. Takže jak ze začarovaného
kruhu ven? Úplně jednoduše, vzájemnou úctou, pochopením, dialogem a spoluprací.
Ano, tak jednoduché to je.
Abych to na závěr jako správná učitelka shrnula a
zopakovala, tak tedy nejde o ztracenou autoritu, tu dobří učitelé mají a mají
ji velkou. Jde o návrat všeobecné úcty a tolerance do veřejného prostoru,
k všeobecnému respektu k práci lidí, kteří se starají o výchovu a
vzdělání našich dětí. A nejen k nim, ale i ke všem tzv. pomáhacím
profesím. Protože život prostě není jen o penězích. Ale to je běh na dlouhou
trať.
Žádné komentáře:
Okomentovat