Jestli mi něco opravdu moc nejde, tak to je mlčet v pravou
chvíli. Většinou cítím potřebu pojmenovat všechny křivdy světa, vyjádřit se k danému
problému, protože mě prostě ta slova svědí na jazyku. Navíc, nepojmenovanost či
nedořečenost podle mého nadělá víc škody než užitku, ale zdá se, že si to mnozí
lidé nemyslí. Když se řekne A mělo by také zaznít B. Pokud nezazní, jakože
většinou ne, nemělo by ale ani přijít ani C někde za rohem či v jiném kontextu.
Kdysi jsem s podobným nastavením bojovala hodně, s věkem přichází
prozření a rezignace. A učím se mlčet, protože je asi mnohem lépe něco neříct
než říkat a mít pocit, že se hází hrách na stěnu. Ono by se dalo najít i jiné
české přísloví, takové expresivnější, ale to by si jistě někdo mohl vztáhnout
na sebe, tudíž je hrách rozhodně bezpečnější varianta k vyjádření zbytečnosti.
Pravda, rázem vyvstává nový problém, jak svoje němé já ventilovat, protože
někdy se ta slova derou ven i proti vaší vůli. Tady se poměrně osvědčuje deník,
kam lze bez obav vyjádřit názor či pocit bez nutnosti vysvětlovat, proč zrovna
nejste politicky korektní. Prostě slovo zase získá svůj prvotní význam a
nesupluje roli vaty, tedy něčeho, co se sice řekne, ale prase aby se v tom
vyznalo. Samozřejmě nepřipadá v úvahu deník elektronický, který vyžaduje
tolik autocenzury, že vlastně o žádnou zpověď nejde. Hezky, postaru, rukou.
Pravda, i tady hrozí zcizení či vpád cizích očí, ale protože schopnost dešifrovat
rukopis se dnes kvapem vytrácí, je tato forma ventilace poměrně bezpečná. Pak
můžete dospět do stadia, kdy nemáte potřebu komentovat vůbec nic, protože to
stejně nemá cenu. Pravda, kapku nihilistické, leč jde o léty ověřenou realitu.
Jistě, člověk se musí vymezit i v profesi, rozhodně nemůžete být s takovým
přístupem třeba politikem, jedno zda komunálním či celorepublikovým. To naopak,
musíte umět mluvit pořád a nejlépe o něčem, leč rádoby sofistikovaně. A hlavně
se rád poslouchat, protože to je základ úspěchu. ..
Žádné komentáře:
Okomentovat