Ještě celé čtyři
roky zbývají do slavného výročí sta let od vyhlášení republiky, tudíž je
nabíledni, že letošní nekulaté oslavy s sebou nenesou nic významného,
zajímavého či netradičního. Dnes si prostě připomeneme 96 let od vyhlášení nezávislosti
Československa, které vešlo do dějin jako vznik První republiky. Přitom tehdy
ještě dva týdny před vyhlášením se císař Karel pokoušel zachránit monarchii,
což se mu, k velké lítosti mnoha dnešních monarchistů, bohužel nepodařilo.
Do hry vstoupil silnější hráč, kterým byla zámořská velmoc, která usoudila, že
ve střední Evropě silné habsburské soustátí rozhodně nepotřebuje a tudíž je pro
ni žádoucí vznik samostatných států. V okamžiku, kdy tuto informaci
američtí diplomaté v Paříži oznámili, monarchie v podstatě právně
zanikla.
K tomuto
diplomatickému skonu došlo již dvacátého října, zatímco k lidovému
vyhlášení, podbarvenému klasickým lidovým násilím v podobě ničení všeho
rakouského, došlo až o osm dní později, tedy onoho oslavovaného 28. října. I
tehdy ale původně nešlo o vyhlášení kapitulace
a nezávislosti, ale o
snahu českých politiků převzít dohled nad vývozem obilí a mít pod kontrolou
Obilní ústav. Ovšem šeptanda je v Čechách vždycky rychlejší než veškeré
vládní a politické proklamace, tudíž se rychlostí blesku rozšířila v té
době ještě nepravdivá zpráva, že Rakousko kapitulovalo a přijalo všechny
podmínky nezávislosti. Vyrazilo se proto do ulic demonstrovat, čehož hbitě využili
v Praze právě přítomní politici, aby zvečera vyhlásili své narychlo sepsané emotivní
prohlášení o tom, že:
„Lide československý,
tvůj odvěký sen se stal skutkem…“, což podpořili ještě rychlým vydáním
prvního republikového zákona o zřízení samostatného československého státu. Co
se týká hesel
a využití momentu překvapení, tak v tom byli a jsou
naši politici vždycky velmi kreativní a flexibilní. Horší je to už
s naplňováním významu jejich provolání, která velmi často zůstávají právě
jen oním tučně vytištěným heslem. Troufám si tvrdit, že tomu tak bylo i
s odvěkým snem lidu československého, protože o vzniku samostatné
republiky rozhodně většina národa ani nepřemýšlela, natož aby o něčem podobném
snila. Leč situace se vyvinula tímto směrem a bylo žádoucí přesvědčit budoucí
voliče o tom, že konečně žijí svůj splněný sen. Pravda, zpočátku k tomu
byla v mnoha koutech nově vzniklé republiky nutná armáda, ale nakonec se
„dobrá věc“ podařila
a všichni spokojeně
spočinuli v prvorepublikovém lůně. Jistě by bylo zajímavé sledovat budoucí
politickou kariéru oněch slavných mužů 28.řijna, kteří tehdy v Obecním
domě nadšeně vyhlašovali novou samostatnou republiku. Namátkou třeba Jiřího Stříbrného nebo Vavro
Šrobára, ze zahraničního odboje „včas“ zemřelého Štefánika, který podle všeho
měl mnohé výhrady nejen k republice v její tehdejší podobě, ale i
k Benešovi, což by zcela určitě k jeho kariérnímu postupu nikterak nepřispělo…
To všechno se ale před devadesáti šesti lety patrně
netušilo, tehdy se prostě využila situace
a vyhlásila se samostatná republika. V záplavě hesel se
mnozí ani neorientovali, jako se ostatně neorientují v době předvolební
dodnes. Tenkrát zjevně zabralo to nejúdernější, „lidu československému se
splnil sen.“
Že ho mnozí asi ani
nesnili nebo minimálně snili jinak, nikdo neřešil. Tehdy ani teďJ. Proto jediné, co si v říjnu můžeme
připomenout s naprostou jistotou je, že je to již devadesát šest let od
vyhlášení První republiky. Zda si to zaslouží oslavu, kritický rozbor či smutné
povzdechnutí je už čistě na naší vlastní volbě.
Žádné komentáře:
Okomentovat