Jak to mám s časem?

Vztah dcery a otce má svá určitá specifika, nějakým způsobem ovlivňují jeden druhého jinak, než matka dceru či matka syna.  Prostě je to jiné. Nechci dělat psychologickou sondu, chci se jen tak nějak nostalgicky zamyslet. Čas totiž letí jako bláznivý a od tatínkovy smrti už brzy uplynou dva roky.  A když tak hledím na jeho fotku, třeba na tu, na které blbne se Zachariášem, napadá mě, jak je ten čas relativní a jak to všechno posouvá do jiných dimenzí. Často se mi nyní vrací pocit, že mi chybí víc než tehdy, když odcházel. Tenkrát byl nemocný, všechno bylo na nic, v podstatě všichni čekali, že to přijde a zároveň všichni čekali, že se stane zázrak, on se probere z kómatu, vstane a všechno bude jako dřív. Nebylo, samozřejmě. Ale šlo tehdy o takové bezčasí, krajinu nikoho, kterou se člověk pohybuje tak nějak ze setrvačnosti, apaticky, v podstatě bez těch hraničních emocí. Pak se to stane, vyvalí se kupa starostí, problémů a kdo ví čeho, po pohřbu máte pocit, že vám něco někde amputovali, ale ještě pořád nevíte co a kde, protože amputace údajně tolik nebolí a ještě dlouho funguje imaginární pocit, že amputované místo je na svém místě. Není, to víme, ale je tu určitá anestézie, takže to prostě nějak jde. Ale útlum odezní, čas běží a musí se přiznat k velké lži. Totiž k tomu, že rány vůbec hojit neumí, to si prostě někdy vymyslel, aby si zlepšil svou zhoršující se image.

Čas všechny rány zhojí je totiž jedna z největších mystifikací, kterou se lidstvu podařilo vytvořit. Nezhojí. Posune jinam, obrousí, ohladí, vytvoří jiný úhel pohledu, ale nezhojí.  Tak to prostě je. Stejně jako to, že mně se po tátovi teď stýská víc než tehdy, když se to stalo. Prostě amputace.

Zatím ho pořád cítím, ale i tak, už životem kapku kulhám. Vím, že budu v průběhu zbývajícího života pajdat čím dál víc, ale tak to prostě je. Uvědomuji si to dneska asi o to víc, že zrovna dneska by měl tatínek svátek. Takže gratulace už jen virtuální, stejně jako moje zamyšlení. To prostě není Nic nového pod sluncem...