Vernisáž

 Mám ráda Veletržní palác, a nejen proto, že je takřka na Letné a tedy na dosah. Prostě tam ráda chodím, byť si myslím, že jeho potenciál je velmi nevyužit. A fascinuje mě, že když se do jeho prostor, tedy do prostor Národní galerie, dostanu třeba ve všední den, jsem tam takřka sama. Nedávno jsme vyrazili se studenty a téměř jsme se tam ztráceli. Když srovnám třeba s Albertinou nebo nekonečnými frontami před pařížskými galeriemi…

Někde se asi stala chyba....

Nicméně, není tomu tak vždy, třeba včera na vernisáži bylo docela dost lidí se zájmem o umění.  Tentokrát šlo o umění i o Veletržní palác, neb projekt Jiřího Sožanského je završením akcí, věnovaných právě čtyřicátému výročí požáru Veletržního paláce. A aby těch výročí nebylo málo, druhým leitmotivem je 25 let od vypuknutí „Sametové revoluce“. Tedy jedno výročí vedle druhého, hezky přes fotografie, velkoformátové malby, plastiky a další výtvarné atributy. K tomu proslovy,  „veletržní“ atmosféra. Zajímaví hosté,zajímavé myšlenky. Srovnání Orwellovy utopie se současnou realitou monitorované společnosti, kdy za potlesku davu se většina lidí dobrovolně vzdává svého soukromí prostřednictvím médií. Sledování je na takové úrovni, o jaké se nikdy nikomu ani nesnilo. Obrazy Jiřího Sožanského v tomto duchu doslova až mrazí. Na úvod promluvil Jiří Kotalík, dále šéf ústavu pro ochranu osobních údajů a nakonec sám autor, který prohovořil k věci a hlavně stručně, což je velký dar. Pak prohlídka jeho obrazů, setkání se zajímavými lidmi (mezi hosty byli sám pan Duka), s historiky 
( takový trénink na Hovory) a samotná zážitek s vernisáže ve Veletržním paláci. Výstava určitě stojí za návštěvu a zamyšlení. A vůbec celý večer byl takový příjemný kulturní počin....J