Loajalita

  „...Měla bys být loajální, je to tvoje zaměstnání,“ připomínala mi kdysi dáma, učitelka a zakladatelka nových projektů, dej jí Pánbůh věčnou slávu, kdykoli jsem se vztekala nad nespravedlností světa.

Moji snahu o objektivní kritiku považovala za patřičnou v pouze okamžiku, kdy se špinavé prádlo pralo doma, protože na veřejnost přece interní spory nepatří.

 Když mi jednou s pohoršením vysvětlovala, že jsou i tací, co si tajně přihřívají polívčičku očerňováním kolegů a nekritickým vyzdvihováním vlastního já, skoro jsem nevěřila, že mluví
 o reálných lidech.  Leč, měla zkušenosti a dobře věděla. O několik let později jsem se o podobných metodách přesvědčila na vlastní kůži. Nějaká loajalita se dnes přeci už dávno nenosí.

  Některým se podobné konstatování pranic nelíbí. „To je přeci něco jiného, já mám hypotéku, tak se musím snažit…“, konstatují většinou rázně. Použití hypotéky jako štítu je v současné době jakýmsi evergreenem. Docela mi na to pasuje označení jednoho moudrého pána, který suše konstatoval, že tím vlastně došlo k jakési refeudalizaci. Hypotékami byla tolika lidem ohnuta hlava, krk i charakter, že je takřka srovnatelný s podpisem anticharty. Prostě to tak je. Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji vyjádřit ochotu mnohých držet ústa a krok, či na opačném charakterovém pólu, jít prostě přes mrtvoly. Má se vyjádřit postoj? Mlčím jak hrob. Případně, aktivně provozuji řitní horolezectví.  Přece se nenechám pranýřovat za vlastní názor, nebo nedej bože, vyhodit?

A dělat si hlavu s nějakou loajalitou? To je přeci přežitek, ne? V tom se doba značně posunula. Není to ale zatím normativ. Ve skutečnosti se loajalita někde i vyžaduje, leč, spolu s tímto konstatováním vyskakuje neodbytná otázka, zda lze něco takové získat příkazem či regulí? Když to jeden nemá dané výchovou, tedy v krvi? Ostatně, copak je něco přirozenějšího než být solidární se svými kolegy?

Jenže občas (často) zjistíte, že některá pravidla nejsou tak úplně běžná nebo by minimálně potřebovala nějakou novelizaci. Jako když se aktualizuje počítačový program. Nebo upgraduje nějaký herní level.

 Podle mojí výše zmíněné nebožky by podobné vlastnosti měly být pro určitou skupinu lidí samozřejmostí, zejména pokud pracují s lidmi, neřku-li s dětmi.  
Jenže na druhou stranu, doma není nikdo prorokem. Dokonce ani ve škole ne. Takže se ocitáme v labyrintu, ze kterého není cesty ven, neb nevlastníme proslulou Ariadninu nit. Kdo by nám ji také předal? A pokud ano, šlo by o loajalitu nebo zradu? Nebo dokonce o prospěchářství?

 Dříve by se nad podobnými věcmi patrně nikdo nepozastavil, neb by trvalo, než by se impuls dostal na veřejnost. V dnešní on line době se ví všechno takřka v přímém přenosu, někdy mám pocit, že se všechno ví snad ještě dřív, než k dané akci dojde. Utajit tedy svoje křížové tažení jde jen velmi těžko.  Možná je to dokonce i dobře. Moji starší kolegové vždycky říkávali, že boží mlýny prostě melou. Stejně jako, že na každou svini se prostě vaří voda. Mně se líbí i historická reminiscence, která připomíná, že kolaborantům-prospěchářům- se prostě oholila hlava. Aby každý věděl….

Ale na druhou stranu, ono se to pozná i tak....