Game over

    Když tak sleduji olympijské zpravodajství, dokola opakující pořád to samé, občas si vzpomenu na doby, kdy jediným informačním zdrojem byly zprávy v rádiu, někdy před osmou. Možná to vypadá jako nostalgie, ale ve skutečnosti jde spíš o konstatování, že jdeme z extrému do extrému. Buď se neinformuje takřka vůbec, tedy národ neví nic, nebo to jde pořád dokola a v podstatě se zase neví nic.

 Olympijský sport na nás nyní vyskakoval takřka odevšad, což zejména v televizním zpravodajství působilo takřka kontraproduktivně. Pořád dokola, jeden závod vidíte tolikrát, že se mnohdy v té realitě ztrácíte. Já tedy určitě. Několikrát jsem třeba fandila Martině Sáblíkové, vydechla radostí nad zlatem, abych vzápětí zjistila, že jde zase o záznam z VancouveruJ. Pokud totiž nejste nalepeni na obrazovce, k podobné záměně může díky nastavenému systému dojít velmi snadno. Naštěstí to Martina zvládla i v Soči, což už nyní mnohonásobným opakováním mám velmi pevně zafixováno v paměti.

     Zjistit pořadí sportovců znamenalo v mém dětství trpělivě vyčkat "Branky body vteřiny" či vydržet informace v ideologicky podbarveném tisku.  Navíc se olympiáda stávala vděčným stranickým nástrojem k vlastní propagandě či potvrzení arogance moci. Stačí připomenout olympiády v LA či v Moskvě. 

   Pro novináře znamenaly, myslím, stejné kvantum práce jako dnes, navíc s příchutí určitého napětí, protože jeden nikdy nevěděl, jaký jinotaj za vaším sdělením soudruh objeví.

   Nevím, jak to mají s nadřízenými komentátoři dnes, jejich vědomosti o sportovcích, pravidlech či výsledcích mě ale fascinují, protože třeba v mém oblíbeném krasobruslení rozhodně nepojmenuji jediný skok. Respektive nerozeznám, stejně jako jsou pro mě španělskou vesnicí třeba pravidla curlingu. Ale ráda to sleduji i poslouchám zasvěcené komentáře.

    Jen nechápu, proč pořád dokola. Vlastně ani nevím, zda se v takovém olympijském období uvažuje, že ne všichni jsou milovníci sportu, ale to se asi při dnešní rozmanitosti zdrojů neřeší už vůbec. Tedy je třeba být při sledování přenosů velmi pozorný, zda náhodou nesledujete desátý záznam a nešpačkovat, že místo zmírněného opakování by jistě mohlo běžet něco jiného. Ono zase vidět zlatou snowboardistku, jak jede svůj zlatý závod po dvacáté za den, se na druhou stranu hned tak nepoštěstí. V běžném období se totiž s podobnými druhy sportu moc nesetkáte, televize nepokrytě upřednostňují hokej či fotbal, případně ještě nekonečné hodiny golfu, takže vidět třeba závod na saních či z mého pohledu takřka sebevražedného skeletonu rozhodně běžné není.  Možná proto se nyní máme nakoukat do zásoby.

  Neskutečné výkony některých našich sportovců mě ale vedou ke smířlivosti s tímto fenoménem současného zpravodajského trendu, přesněji řečeno k obdivu k těm, kteří se nehřejí na mediálním výsluní jako třeba všemi protěžovaní hokejisté.

  Jenže hokej na olympiádě zase pohořel, zatímco třeba biatlonisté vezou domů slušnou sbírku medailí.  Když sledujete jejich boj, není to rozhodně řádná nuda, jak se vám snaží namluvit nekritičtí milovníci hokeje, který minimálně u nás supluje božstvo.

  Velkým zážitkem bylo pro mě sledovat ty rádoby malé sporty, které najednou dokázaly to, co národní bohové slibují už řadu let, všichni jim to baští a skutek utek. To by ale neměl být můj dnešní cíl, kritizovat sportovní výkony, zejména proto, že vynikám pouze v gaučinkuJ. Spíš jsem se chtěla zamyslet na objektivitou zpravodajství, i toho sportovního J, poukázat na otravnost neustálého opakování na dvou veřejnoprávních programech, ale i nad přehledem našich reportérů (pravda, musím z této množiny vyjmout letenský olympijský park a trapné vstupy z něho, ale to už je u mě evergreenJ). Možná by také stál za rozbor intelektuální výkon některých reportérů v okamžiku, kdy velmi sofistikovaně kladou vyčerpanému sportovci po zisku medaile zásadní otázku: "Jak se cítíte?"
 No jak asi...? Nechci být nijak expresivní, ale ostrou odpověď by si tato (a jí podobné) stupidnost opravdu zasloužila.

    Jistě by se nabízela i paralelní myšlenka o ideologizaci olympijského klání, o aroganci současné moci, subtropické zimě či dalších aspektech, které asi mají k myšlence staré řecké kalokagathie hodně daleko, ale od her v Číně už nemá cenu na podobné prvky poukazovat.  Takže zůstaneme - li jen u sportu, jak by tomu v případě her mělo být, pak velký obdiv všem, kdo tam jeli a zúčastnili se. Těm, co zvítězili (v našich barvách zvlášť J), obdiv ještě větší. Biatlon mě nadchnul jako většinu národa, stejně jako obě další zlaté holky.
  Nad princip televizního zpravodajství se zkusíme povznést, zase na druhou stranu opakování je matka moudrosti, reportéry za jejich vědomosti, ale i emoce, nelze než pochválit. A po dnešku si vydechnout (záleží na každém z nás, zda radostně či smutně), že hry jsou minulostí, král je mrtev, ať žije král… (v tomto případě olympiáda v Riu, ta letní).
 Ovšem nedá mi to nepoukázat na fotky, které kolují na FB a ukazují, jak to vypadá v Sarajevu, v jeho olympijském stadionu z roku 84.Smutný příběh. Jsem zvědavá na Soči….