Homo pedagogis

     Člověk se učitelem rodí. Některé věci se prostě nenaučíte, buďto to v sobě máte nebo ne.  Takže veškeří ti chytráci, kteří prošli školními lavicemi a od té doby jsou samozvanými odborníky na nikdy nezodpověditelné problémy českého školství, nechť si to zkusí. Možná pak dojdou poznání, že pro práci za katedrou je krom pevných nervů nutné i určité nadání. Jde vlastně o takové každodenní mnohahodinové herecké etudy před velmi kritickým publikem, které si při hodnocení rozhodně nebere servítky. A žádné ceny Thálie se ve finále neudělují.... 
   Ovšem i svět učitelský má svá specifika, pravidla či s určitou nadsázkou zákony džungle. A nemluvím o dosud neschváleném 
a stále planě diskutovaném kariérním postupu, atestacích či podobných detailech, které chce každá vláda a na které se postupem času všichni politici vykašlou. Mluvím o vnitřních nepostřehnutelných zákonitostech sborů, někdy i trochu tristních. Jako neexistuje řemeslník, který přijde a řekne, že máte tu kuchyň opravdu dobře zrekonstruovanou, nýbrž pídí se po tom, kdo to tak děsivě zkazil, těžko objevíte kantora, který by ocenil, co děti naučili ti před ním. Většinou se každý hroutí, co že to s nimi ten jejich předchůdce dělal, že nic neumí.....? Děti klasicky přizvukují, škodolibě vykřikují, že "to tedy opravdu nikdy neslyšely", a nový pedagog se většinou s pocitem, že právě on zachraňuje vzdělanost mladé generace, pustí do vyprávění již dávno probraného....  
   Další nezachytitelnou nuancí je neslučitelnost kantorů různých stupňů... Většinou se tak nějak nesnášejí. Nebo na oko tolerují, ale v duchu si myslí své. První stupeň bývá přesvědčen, že druhý jim ty jejich něžné dětičky totálně zkazil. Fakt, že čas plyne a děti se mění, ve svém hodnocení nějak nehodlají brát na vědomí. 
    Druhý stupeň si zase myslí, že si tam s těmi dětičkami jen hrají a infantilní mluvu, kterou na ně uplatňují, postupně přebírají i do své běžné konverzace.
   A třetí stupeň, tedy středoškolská oblast, pohrdavě přehlíží obě předchozí skupiny, protože to, co jim předali ke středoškolskému vzdělávání, je z jejich pohledu hrůza a vina děsivého základního školství, se kterým pak ale neochotně tvoří společnou množinu, kterou hromadně přehlížejí vysokoškolští kantoři, protože oni jsou přeci něco víc, než nějaké učitelky ve škole.....

    Jistě, jde o hrubé zobecnění, jednotlivci se z něho zcela jistě vymykají a mají svaté právo vůbec nesouhlasit, leč v obecných konturách to tak funguje, stejně jako fakt, že kantoři se nikdy nesemknou, aby něčeho společně docílili. Nikdy nestojí v jednom šiku jako třeba lékaři, kteří  neshazují práci kolegy ani se nebojí vystoupit hromadně se svými požadavky.

 To české učitelstvo nedokáže. Je-li to díky výše vypsané hierarchii, která na rozdíl od kariérního řádu podvědomě funguje už léta, bez ohledu na režim, či díky něčemu jinému, lze jen těžko dešifrovat.  Jedinou pravdou, kterou mohu jistě konstatovat, je, že učitelem se člověk opravdu musí narodit....

  A najít dobrého učitele je terno.  Pro děti, rodiče i přátele školy...J.

 I když to školství je v reálu  skutečná džungle, a nejen díky výše popsanému....