sobota 1. února 2014

Bojovný únor

    Pokud se připomínají výročí měsíce února, většinou se vždy vybaví komunistický puč či únorové vítězství, to podle toho, na které straně politického spektra se nacházíte.  Protože tato událost bude mít jistě dostatečné množství rozborů (mimo jiné i setkání s Jaroslavem Šebkem 19. 2. v kavárně Dadap, kde se únor bude rozebírat ze všech stran), ráda bych připomněla jiné únorové události, které potvrzují, že únor je měsíc sice krátký, ale na dramatické situace bohatý.
    V souvislosti se stoletým výročím vypuknutí první světové války se logicky nabízejí události prvoválečné.  A nebyly to žádné bezvýznamné šarvátky.
   Únor v kontextu první světové války znamená připomenutí vzpoury v boce Kotorské, která jakoby se tak trochu vytratila z našeho povědomí i z učebnic historie. Přitom v podstatě šlo 
o jeden z prvních kroků k vytouženému míru, na čemž nic nemění fakt, že vzpoura byla potlačena. Proběhla hned v začátcích února osmnáctého roku, trvala tři dny a znamenala smrt pro čtyři své velitele, odsouzené rakouským soudem k smrti za velezradu.
    Vzpouru na lodích v boce Kotorské lze s trochou nadsázky označit za určitou podobu hladové bouře, protože zásadním impulsem k povstání byl opravdu katastrofální nedostatek potravin, hlad
a bída vojáků v kontrastu s přepychem a plýtváním důstojníků (jako by mi to něco připomínalo, ale nechci sklouznout k současné politické satiře, tak jen poukazuji).
Revoluce z nedostatku jídla se nakonec nečekaně přetransformovala v odboj proti národnostnímu útlaku, zbytečným ztrátám na životech a vůbec válce jako takové. Žel, akce se nezdařila, již zmínění vůdci (mezi nimi i jeden český voják) ještě v únoru zastřeleni u zdi ve Skaljari, a zbylých 800 vojáků vězněno a dál souzeno. Smrti se podařilo uniknout malé skupince kreativních důstojníků, kteří letadlem frnkli do Itálie. Musíme si uvědomit, co to bylo za letadlo, tehdejší hydroplán, kterým letěli, byl v podstatě plnohodnotnou alternativou rozsudku smrti. Ovšem dopadl dobře, takže se zachránili, na rozdíl od těch u zdi. Jak je vidět, krok do neznáma může být někdy opravdu krokem životním.
    Ale tak jako tak, vzpoura skončila a válka pokračovala. Že ji mají všichni plné zuby bylo vzpourou v boce Kotorské víceméně jen zviditelněno, přesto se vytouženého míru dočkali až v listopadu téhož roku.  V únoru si ještě o něčem podobném mohli nechat jenom zdát.
    Stejně jako účastníci další historické únorové události, která proběhla o dva roky dříve a zapsala se do nejen do válečné historie, ale i do dějin lidové slovesnosti. Protože dodnes platí, že se někde střílí jako u Verdunu. A tehdy se opravdu střílelo o sto šest.  Na rozdíl od výše zmiňované vzpoury, která v únoru začala i skončila, u Verdunu sice bitva 21. února vypukla, ale trvala celý rok a zmasakrovala neuvěřitelné množství životů. Statistiky uvádějí, že jatka u francouzského městečka mají na svědomí skoro milion mrtvých. Nelze se proto divit, že si střetnutí vysloužilo i označení „verdunský mlýnek na maso“.  Semlelo se toho za těch měsíců skutečně hodně, leč fronta se v podstatě nepohnula. Takže masakr veskrze zbytečný.
Dodnes, když kráčíte po veronském bojišti, které i takřka sto let po bitvě nese stopy výbuchů, zákopů a drtivé kanonády, cítíte to utrpení a beznaděj. A vstoupíte-li do zdejších zákopů, sevře vás úzkost.
   A nechápete, jak to tehdy mohli ti kluci vydržet. Hrůza i po celém dlouhém století odsud nevyprchala.
  Proto je dobré si tehdejší událost připomenout.  Aby nezmizely v propadlišti času, osudy těch mladých kluků od Verdunu, kteří si nakonec vysloužili osud ztracené generace.

 Jak vidno, únor nebyl snadný měsíc ani před sto lety. Uvidíme, co přinese ten letošní.

                                       psáno pro Listy Prahy 1

Žádné komentáře:

Okomentovat