Tři bratři

Tři bratři jsou velmi častý pohádkový motiv, dva jsou pěkní mizerové a ten nejmladší je naopak výlupek všech ctností. Tak to se u těchto tří bratří poněkud vymykalo. Dva byli darebáčci, ale ten třetí nejen že nebyl nejmladší, ale prostřední, navíc ještě nic nevyhrál. Ani půl království, o princezně nemluvě. Jedno přízvisko ale nakonec má. Je to patrně největší smolař v našich dějinách. O kom že to vlastně mluvíme? Trojlístek bratří byl Boleslav Ryšavý, prostřední smolař Jaromír a nejmladší výlupek Oldřich, známý díky svému mimomanželskému poměru s vnadnou Boženou. Tady se přímo vnucuje otázka, zda je větší počet legitimních sourozenců přínos nebo velká životní ztráta. V případě této konkrétní trojice jde ovšem zcela jistě o prohru. Je možná se i zeptat, zda přinesli užitek pro Čechy, nebo zda byli vnímáni jako mnozí čeští politici, tedy jako katastrofa. Patrně by to bylo tak nějak napůl, oním jazýčkem na vahách byl právě smolař Jaromír.

Nicméně začít je třeba nejstarším, zrzavým Boleslavem. Byl to takový prototyp současného českého politika, jemuž jde jen o moc, osobní prestiž a vlastní zisk. A tady samozřejmě dva bratři znamenají hrozbu. Jaromíra tedy přikázal vykastrovat. Středověká kastrace tedy musí být lahůdka, člověk se diví, že to Jaromír nezabalil rovnou. Ovšem jeho myšlenkové pochody už asi nerozklíčujeme, proto lze jen konstatovat, že Jaromír přežil a na řadě byl Oldřich. Patrně měl být uvařen v parní lázni, ale byl včas varován a utekl. Boleslav měl tedy volné ruce pro své panování, což oslavil divokým mejdanem. Právě na něm, v návalu nějaké vzteklé euforie, rozsekl sekerou hlavu svému zeti. Patrně mu v něčem odporoval, což Boleslav vždycky nesl velmi nelibě. Protože ale do situace aktivně zasahoval i jejich polský bratranec Boleslav Chrabrý, došlo ke střídání na českém knížecím stolci, na kterém kupodivu usedl eunuch Jaromír. Během jeho nevýrazné vlády dospěl nejmladší Oldřich, a jak již bylo v této rodině zvykem, bratra svrhl a vyhnal ze země. Usadil se na knížecím stolci a vydržel na něm celých dvacet tři let.

Řeklo by se, že všechny rodinné problémy už byly vyřešeny. Avšak doba si žádala konečné řešení. Živý Jaromír byl neustálou hrozbou. Navíc přišla další starost, chyběl legitimní dědic, což v neklidné době opat nahrávalo Jaromírovi. Nezbývalo než jednat. Německá manželka byla ponechána na pražském dvoře a Oldřich se vypravil rozhlédnout se kolem. Tím položil základy trvalého českého mýtu, jak snadno lze proniknout do vyšší společnosti přes „láskyplné vztahy“. Zemitá selka Božena totiž pronikla do širokého povědomí jako někdo, kdo při praní prádla, práci veskrze nepůvabné, dokáže okouzlit náhodně projíždějícího panovníka. Taková česká varianta středověké Popelky, oblíbené i v moderních verzích. Prostě stále se čeká na prince a je jedno, zda na bílém koni či v bílém Ferrari. Božena to samozřejmě urychlila tím, že prala do půli těla svlečená, to zabere takřka každý kolemjdoucí, jedno, zda princ či chuďas.

Oldřich byl navíc muž činu, tudíž Božena brzy přišla do jiného stavu. Co nastalé situaci říkala Oldřichova zákonitá žena či Boženin manžel, prameny zatajují. Česká tolerance k podobným záležitostem se patrně rodila v těchto drsných časech.

Zkrátka, historie se mnohdy opakuje, ale znovu zažít osud Jaromíra by si jistě nepřál nikdo. Oldřich měl syna, že levobočka bylo vedlejší. V tomto případě šlo o nejvyšší funkci ve státě, tak šly veškeré normy stranou.

Jaromír byl proto pro jistotu oslepen, ale stále ještě ponechán na živu. Asi z nějaké bratrské nostalgie. V okamžiku, kdy Oldřicha skolil infarkt a jeho nemanželská Břetislav se někde potulovat, se Jaromír s neznámých důvodů zachoval velmi šlechetně. Uvolněný trůn uhájil pro svého synovce. Ten se mu pak odměnil vskutku královsky, najal na zmrzačeného strýčka vraha. Mohla tak přijít ona situace, kdy znavený Jaromír ulevuje svým vnitřnostem netuše, že pod latrínou se skrývá najatý Vršovec. Vskutku, šlo o práci velmi nechutnou. Za peníze se však udělá cokoli, neb peníze, jak známo, nesmrdí. Jaromír byl tedy propíchnut kopím na toaletě a Břetislav se stal jediným možným vládcem v zemi. Prostě, nevděk světem vládne.

      Tak nějak by mohly vypadat knižní historické fejetony?