Cyril a Metoděj

Psáno pro Listy Praha I, kde vychází pod názvem Vzdělání přišlo před 1150 lety. Na titulce:-)

Máme bohatou a barvitou historii. Některé momenty ale bývají výrazněji zakódované v národní paměti. Přesněji řečeno, jde o pojmy. Detaily se vytrácejí. Došlo mi to při sledování příprav oslav u příležitosti 1 150ti-letého výročí od příchodu Cyrila a Metoděje.  Je velmi zajímavé pátrat po podrobnostech, které pozvolna zmizely v propadlišti dějin.  Že jsou v našich dějinách vedeni i jako Crha a Strachota, je jen letmý pohled do národního obrození. Tehdy muselo mít české jméno úplně vše. Dnes jsme dávno zpátky u Cyrila a Metoděje, bratrů, kteří vzdělávali naše předky.

Ale pár všeobecně přijímaných nejasností by se jistě našlo i dnes.
    Fascinující je třeba fakt, že bratři skutečně dorazili už v zimě, ale slaví se v červenci, což je datum v podstatě uměle vytvořené.

Číslo v kalendáři ale zas tak podstatné není. Nejspíš by v zimě nikdo oslavovat nechtěl, tak proč si nepřipomenout nějaké výročí i v červenci?
    Zajímavější může být spíš poznatek, že kdysi z pradávna naší historie kupodivu neoslavujeme válečníky a dobyvatele, ale učence a vzdělance. Což je v dnešní době, která vzdělání moc nepřeje, takřka paradox. Ale hezký, alespoň máme být nač hrdí.

 Pravda, mládež školou povinná bratry často označuje za zvěrozvěsty, ovšem letošní výročí může tento školní omyl snadno napravit. Víru není dobré ztratit, ať už věříme v cokoliv. Třeba právě ve zmiňované poznání.

Tak, kdo tedy byli oni bájní bratři?
    Narodili se v místech, kam dnes rádi jezdíme na dovolenou, tedy v oblasti Egejského moře. Tehdy Byzanc, dnes Řecko. Narodili se do početné rodiny, sedm dětí není zrovna málo. Nejmladší byl Konstantin, který byl také patrně ze všech sourozenců nejvíc talentovaný. Už v šestadvaceti letech se stal profesorem na vysoké škole v Konstantinopoli. Ovšem i tehdy vládly světem lsti a intriky, které Konstantinovi nebyly vůbec po chuti.  Proto svou profesuru nechal být a spolu s bratrem vyrazili do klášterního ticha, kde mohli v klidu bádat a studovat.
   

    Z ústraní klášterní badatelny je ale vytáhl státní úkol, který je vyslal do Chazarské říše.

A oni cestou nejen šířili svoji moudrost, ale ještě „objevili“ ostatky svatého Klimenta, což byl v tehdejší době vskutku hit. Stali se opravdu slavnými. Tudíž není divu, že když se byzantský císař Michal, zvaný Opilec (jak jen se ty dějiny opakují) rozhodl vyhovět žádosti moravského panovníka Rostislava, který se chtěl s pomocí byzantských kněží vymanit z německé nadvlády, vybral právě tyto dva význačné bratry. Ti se samozřejmě do barbarských krajů nevydali sami dva, nýbrž s obrovským doprovodem, ve kterém nechyběli jejich žáci, kupci

a samozřejmě „ochranka“neboli ozbrojený doprovod.  Krom svých vědomostí totiž nesli již zmiňované ostatky svatého Klimenta, tedy velkou vzácnost.

    Dá se předpokládat, že po příchodu zažili určitý civilizační šok. Naši slovanští předci totiž žili patrně dost nevázaně, morálka se s církevními představami moc neslučovala. Mravy uvolněné, sexuální promiskuita běžná, nejoblíbenější nápoj medovina. Na misionáře tedy čekalo obrovské množství práce.  A aby toho nebylo málo, své si řekli i němečtí kněží, kterým se nikterak nelíbilo, že je kníže Rostislav „odstavuje od válu“.
   Z počátku měli bratři fantastický úspěch. Ve srovnání s odtažitými Němci působili jako balzám pro posluchače. Navíc jejich kázání nebyla v latině, které z prostého obyvatelstva nikdo nerozuměl, ale v půvabné staroslověnštině. Dokázali odbourat i takové zvrácenosti, kterým byl trest za vraždu spočívající v zákazu pití ze skleněné číše. To prosazovali němečtí kazatelé, zatímco byzantští se snažili přivést lid na myšlenku, že lépe je nevraždit.
    Nicméně sporů přibývalo a stávaly se vážnějšími a urputnějšími. Nakonec museli „na kobereček“do Říma k papeži, kterého však nejdříve obměkčily nejprve kosti svatého Klimenta, a poté schopnost argumentace učeného Konstantina. K pokračování své misi dostali tedy bratři i papežské požehnání.

Smutným protipólem bylo vážné Konstantinovo onemocnění. Ulehl, a na Moravu se již nevrátil. Až krátce před svou smrtí přijal církevní jméno Cyril.

Z Říma na Moravu vrátil jen Metoděj, aby zde pokračoval v započatém díle. Cestu neměl vůbec jednoduchou. Byť už jmenován arcibiskupem, byl díky politickým zvratům v Bavorsku zatčen a uvězněn dokonce až na doživotí. Že z pobytu v německém žaláři byly nakonec jen tři roky, bylo jen díky papežskému zákroku. Metoděj tedy doputoval zpátky na Moravu, kde jako arcibiskup bojoval za myšlenky své i svého bratra dalších dvanáct let, které rozhodně nepřipomínaly procházku růžovou zahradou. A i přes veškeré Metodějovo úsilí a zásluhy jeho učení nepřetrvalo. Po jeho smrti zmizelo spolu s ním. Západní liturgie zvítězila a Metodějovi byli žáci vyhnáni ze země.
Ale vliv obou bratrů byl natolik silný, že i přes propast času k nám jejich snaha o kultivaci

a vzdělanost národa znovu promlouvá. Sice se zase musíme trochu obávat, aby plamen touhy po poznání a vzdělávání neuhasl, ale snad letošní výročí skomírající plamínky znovu rozdmýchá, byť oslavujeme něco, co se u nás dosud trvale neusadilo. Ale začátek byl hezký, takže je jen na nás, co s odkazem obou bratrů a jejich nezištné bratrské pomoci uděláme.