středa 3. července 2013

Mocniny

Moje dilema nad úlohu švagrové v rodině dostalo zcela nový rozměr.  Umocnění nikoliv na druhou, ale takřka na třetí. Prostě se objevila švagrová druhá, a aby toho nebylo málo, i s nějakými těmi vlastními přírůstky. Ti se rázem stali mými nevlastními příbuznými, což je takřka protimluv, nevlastní příbuzný. Berete-li navíc v úvahu, že jste, stejně jako celé široké i úzké příbuzenstvo, byli postaveni před hotovou věc, je to oříšek takřka filozofický. Matematické příměry totiž raději opustím, nejsem si sama jistá, kam až bych se různým umocňováním, násobením či v určitém případě krácením mohla dostat. Lze k tomu totiž i přistupovat s rádoby sofistikovaným přemítáním a ptát se, zda má každý právo na svůj kousek štěstí automaticky či s ohledem na své okolí. Nejprostší odpověď se samozřejmě nabízí, lásce se musí všichni kolem empaticky podřídit, je to přeci základ našeho bytí. Jenomže někdy nevíte, jak nastartovat novou symbiózu. Je to věc oné dvojice, která vlastně ani není primární dvojicí, nebo celého velkého celku, na který se nový organismus symbioticky napojuje?
Odpověď je samozřejmě nejednoznačná, záleží vždy na úhlu pohledu.
Mylně jsem se domnívala, že na některé věci se má hledět minimálně podobným prizmatem. Za časově nespecifikovanou periodu mého žití jsem zmapovala několik variant rodinného soužití, o jejichž počtu jsem uvažovala jako o konečném. Zdálo by se totiž, že možnosti kombinací jsou již vyčerpány. Avšak variace jsou hodny svého jména, jejich motivy jsou naprosto nevyčerpatelné. Zkrátka, člověk je svým okolím neustále překvapován. A není to vždy snadné. Na něco si navyknete rychleji, jiné věci vstřebat odmítáte. Nevím, jak je to s tolerancí na druhé straně, někdy totiž mívám pocit, že se tolerantnost a pochopení vyžaduje jen od někoho. V okamžiku, kdy projevíte jen náznak nesouhlasu, dostáváte se do nezáviděníhodné role necitelného odpírače štěstí či permanentně šťouravého kritika.  Což vynikne zejména v okamžiku, kdy si ostatní zvolí oblíbenou polohu mrtvého brouka či teorii, že o určitých věcech se nemluví.  
Začala jsem pojmenovávat situaci. A také mě napadlo položit několik dotazů.  Došlo mi totiž, že když se bude tančit kolem horké kaše, tak ta kaše hned tak nevystydne. Nesetkalo se to s velkým ohlasem, ale kupodivu ani vybudilo drtivý odpor. Někdo tu nepříjemnou práci prostě udělat musí. Ale je to start dlouhého běhu, neřku-li maratonu. Podle příruček o běhání nás na trati čeká několik krizí, fází vytuhnutí i snahy celý ten nesmyslný běh vzdát. A pak nové nadechnutí a v případě proběhnutí cílem absolutní euforie. Tak jsem na ten průběh zvědavá úplně stejně jako na počet účastníků startovního pole. Začínáme totiž nečekaně početní, kolik závodníků dorazí do cíle, je ovšem další z nevyřčených otázek.  Stejně jako ta skrytá ze začátku mého přemítání, co je vlastně přínos a co ztráta?


5 komentářů:

  1. Podobnou situaci mám pár let "za sebou" ve stejné roli a popravdě dodnes si výsledkem nejsem jistá. Obzvlášť je-li na mě útočeno novou švagrovou, že se vídám s bývalou švagrovou. Tak trošku Kocourkov, na jehož existenci jsem se nijak nepodílela. Horká kaše prostě stydne velmi, opravdu velmi dlouho a možná ani nevystydne.
    Jituško, znovu jste se vyjádřila tak trefně, že jsem tu musela nechat komentář. Díky vám jsem si užila krásu češtiny. Děkuji za to a přeji co nejjednodušší zžívání se. Radka

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Radko, děkuji za vlídná a chápavá slova.
    Kocourkov je trefné vyjádření, souhlasím
    A přeji hezké léto (i se švagrovou:-))

    OdpovědětVymazat
  3. Každá nesnadná nebo i nepříjemná lidská situace je příležitost
    k pocvičení, k posílení vlastností, které příjdou vhod i jindy a jinde, Jituško. Mně se osvědčuje zadání: ´Přese všechno nepříznivou
    situaci obrátím a tu osobu si získám´. Mimochodem psy mám tři, ale do deníčku si jejich obrázky místo zápisů nelepím...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to já zas jo. A s chutí.
      Je to MŮJ deníček, byť toto označení bych neužila. Ale můj a tedy moje rozhodnutí a zápisy
      A není ničí povinnost to číst

      Vymazat
  4. Chápu;) Můj bratr bohužel ovdověl ve třiceti letech (děti 6 a 3 roky)
    Od ty doby žil se zubařkou (cca 10 let) a nyní s učitelkou :-) S tou ovšem nežije, mají každý svou domácnost. Hlavně, že jim to vyhovuje.

    OdpovědětVymazat