Pevná vůle

Vždycky jsem obdivovala lidi s pevnou vůlí a jasnou vizí. Věděli, co chtějí a co musí udělat, jak se ovládat a čemu nepodlehnout.

Sama jsem často nevěděla vůbec nic, zejména dříve. Patrně i proto jsem vyzkoušela řadu různých věcí, které se měly nebo mohly stát oním prubířským kamenem pevné vůle. Velmi často šlo třeba o pravidelné cvičení.  Zažila jsem mnoho nadějných začátků pravidelného cvičení a s nadějí vždy očekávala, kdy se mi pobyt ve vydýchané tělocvičně či posilovně plné namakaných jedinců stane vytouženou drogou.  Nebyla jsem rozhodně monotematická, kdysi dávno jsem i koketovala s tzv. „džezgymnastikou“, což je dneska pojem jakoby z dávnověku.  Rychle ale přišla doba módních záležitostí, ze kterých lze vybírat dodnes. Samozřejmě, aerobik byl průkopník. Vzhledem k mému určitému nesouladu pohybů mi netrvalo dlouho pochopit, že sem tedy nepatřím. Než jsem zvládla jeden úkrok, dávno se trénoval další a dívat se na sebe v obřím zrcadle, jak se nemotorně motám mezi poskakujícími spolucvičícími nebylo moc příjemné. Aerobic se mi tedy drogou nestal. 
Pravdou je, že životní etapy, kdy se člověk pokoušel nadváhu zdolat tím, že ji vyleží nebo přemluví rozměklé tělo, aby se samo zpevnilo, byly poměrně návykové.  Naštěstí či spíše bohužel, bylo jasné, že tudy cesta nevede, tak se vrátily epochy hledání.

Docela jsem se těšila, až najdu svoji sportovní drogu, až bez cvičení nebudu moci existovat. Jeden čas to vypadalo docela nadějně.  Našla jsem skupinu, se kterou jsme chodili na tehdy módní spinning, který nás dokázal na určitou dobu zaujmout. Tedy než mi došlo, že jezdit a kole v uzavřené místnosti, stříkat pot všude kolem sebe a nechat se povzbuzovat řvoucí dunivou hudbou není asi to pravé ořechové. Určitě je lepší kroužit na kole někde v přírodě. Té kolem sebe v Praze moc nemám a módní trend doby vyjádřený ustálenou větou: "O víkendu jedeme na kola", mě velkým obloukem minul.  Zvolila jsem odchod ze spinningu, ale na kolo nepřesedlala.

    Moje snaha o sportovní vyžití začala ochabovat.  Když došlo na diskusi o cvičení, měla jsem pocit, že všichni něco dělají. Že bez toho nemohou být. To já mohla vždycky.  Jen mi také vždycky v podvědomí strašilo, že se prostě musím hýbat, že je to povinnost, jinak se budu životem valit jako koule. S tím jsem se těžko smiřovala, přestože o sobě vím, že když něco urputně musím, vytváří se ve mně jakýsi protiblok, se kterým se válčí ještě mnohem hůř než s vrozenou leností.

   Zkoušela jsem na své sportovní aktivity zapůsobit formou přísné sebekritiky, ale ani to moc nešlo. Když začnu uplatňovat formu, že se to tak musí, hned začnu hledat způsoby, jak tu povinnost obejít. A pak nejdu cvičit z mnoha důvodů, o kterých jsem dosud netušila, že jsou pro mě důležité. Nejspíš by to tak trvalo až do konce mých dnů, kdybych to docela obyčejně nevzdala.

  Dobrat se nějaké sportovní výkonnost mi prostě nejde. A tak to nechávám plynout. Prostě jak je chuť. A pak najednou zpětně zjišťuji, že se ona pravidelnosti a pocit závislosti dostavil nějak nenápadně, aniž by o něj někdo usiloval.

Nebo jsem možná našla něco, co si tělo žádá a potřebuje to. Tudíž mi nedělá problém bazén ani sauna (i když tady není  pohyb,ale na stárnoucí tělo má blahodárný vliv), ba dokonce ani posilovna, zvaná Expreska, kam člověk může, kdy ho napadne. Tedy nic organizovaného, žádná přesně daná hodina.

Podle mých zkušeností to může být jeden z důvodů, který vás k pohybu přitáhne. Ale větší pravděpodobnost skýtá odbouraný pocit, že něco musím.  Nemusím cvičit, nic mě k tomu nenutí. Tedy krom pocitu, že pak ty kosti bolí méně, tělo se tolik netřese a v letních měsících si mohu vzít tričko a nemusím halit ruce do dlouhých neprůhledných hávů.

  Napadlo mě, jestli nejde o projev zmoudření či stárnutí. Třeba to v pozdním věku pochopí všichni. Ale když tak koukám kolem sebe, myslím si, že to není otázka věku. Vlastně jsem si tím jistá. Je to prostě vyjádřitelné poměrně rozšířeným anglikanismem, které nemám moc v oblibě, ale tady je to asi přesné. Je to o hlavě, jako ostatně všechno. A jakmile to přecvakne tam, jde všechno jako po másle.

Potíž je jen v tom, že i když tohle víme, jak dojde k tomu přecvaku, netušíme. Když začnu tuto teorii rozpitvávat, ráda bych měla v hlavě plno dalších věcí. A jistě nejsem jediná, kdo by se přál se tímto způsobem zbavit třeba svých neuróz. Prostě cvak a je to jinak. Snadno by pak šlo hubnutí, jazyky, cvičení, hudební etudy a milión dalších věcí.  Zatímco někteří se do těchto aktivit musí nutit, přestože vědí, že dělat by je měli, jiní mají už cvak v hlavě za sebou a všechno jim jde samo.  A jsem zase na začátku, hledám něco, co musím najít. Jestli to někdy objevím, bůh ví… Zatím jdu cvičit, to mě baví. A tu angličtinu zase někam odložím….