Letní kino

Pokrok je zajímavá a důležitá věc. Je nutný k životu a někdy tak překotný, že ho ani nestíháme vnímat. Usnadňuje nám život. Něco ale nezvládá, nostalgii. Přesněji řečeno,nostalgii pro určitých pocitech. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem zjistila, že všechna letní kina kolem nás jsou zavřená, neexistují nebo je z nich něco úplně jiného.  Bývalo (pro moji generaci zcela jistě) poměrně vzrušující vyrazit ve vlahém letním večeru do letního kina a tam se oddávat nejen filmovému umění, ale i zcela jiným záležitostem, bytostně spojených s mládím. Fascinující byla i atmosféra letní noci, která evokovala klid a pohodu, jenž podbarvoval film, který mnohdy v distribuci kamenných kin ještě ani nebyl. Takže příchuť nového spojená s konzumací filmu pod širým nebem. Ať už na dřevěné lavici nebo v autě, prostě jinak, než běžně.

Pokrok ale k těmto pocitům vstřícný není. Nejspíš to ani jinak nejde, kdo z nás by dejme tomu, chtěl prát na valše či svítit lucernou, protože i to jsou věci nostalgické, leč snadno opustitelné. Ovšem my, milovníci filmu, to máme trochu složitější.  Kouzlo filmového kotouče a starého promítače se na kvalitě filmového zážitku nijak neprojevilo, ba naopak, ještě ho to umocnilo.

Pamatuji si, že jsme do kabiny promítače vstupovali jako do nějaké svatyně. Nahodil se kotouč a už se jelo.  Dneska by se jelo asi také, ale nová technika je neskutečně drahá, proto je často jedinou možností těchto filmových nadšenců, kteří letní kina provozovali, svoji živnost prostě zavřít. Na drahou digitalizaci prostě nemají, a i kdyby investovali, dnešní lid filmový si film raději pustí doma na DVD nebo ještě raději, stáhne na netu, otevře lahváč z lednice a nikam nejde.

Vybavuji si, jak jít do „letňáku“ patřilo k nezbytnému koloritu prázdnin. A nejen kvůli filmu či vytouženému rande, ale hlavně kvůli té atmosféře, která je už asi přes propast času nesdělitelná a nepřenositelná. Jistě k tomu přispěl pokrok, který začal vytvářet jiné hodnoty.

Problém je v tom, že když se kácí les, tak létají třísky. Jako by se s odcházejícími letními kiny potvrzoval fakt mizející potřeby vzájemného sdílení.  Film na „dývku“ v letním večeru prostě nedokáže to, co zvláštní nálada letního kina se starým promítačem v zádech.

Každý k tomu samozřejmě přistupuje jinak. Někdo za zachování kina bojuje, jiný investuje do techniky, další to zavře, jsou i tací, kteří se pokoušejí zachovat oba způsoby promítání, ten starý i ten nový, moderní.  Občas se tedy s nějakým letním kinem setkat můžeme.

Problém je víc v návštěvnících. Nechodí, nepotřebují tu atmosféru starých filmových kotoučů.  Asi to zní staromilsky, pravděpodobně to i staromilské je, ale po letních kinech já teskním.

Přitom nejsem zcela jistě odpůrce pokroku. Nemám pocit, že bych musela jezdit kočárem a svítit lucernou, i když to je romantika jako hrom.

Konečně, v některých skanzenech či při nějakých slavnostech si ji můžeme dopřát po libosti, jízdu kočárem vám nabízejí i v Praze. Patří to k turistickému průmyslu (děsivé spojení, ale reálné). Letní kino nám asi žádný skanzen nenabídne. Tím spíš, že domácí kino je dnes součástí téměř každé domácnosti.

Myslím, že je letos poslední možnost si návštěvu letních kin dopřát. Když ještě nějaké objevíme, mizí totiž takřka geometrickou řadou.

Až všechno převálcují multikina se svým všudypřítomným zapáchajícím popcornem, zmizí další prvek letní romantiky.

   V tomto ohledu moc optimistická nejsem. Ačkoli obdivuji nadšence, co stále pouští staré dobré filmové kotouče (někde prý i v malých kamenných kinech), jistě je to labutí píseň. Pokrok prostě nezastavíme.  Možná by stačilo se rychleji přizpůsobit, ale v některých oblastech mi to dělá kapku potíž.  Ono se to vstřebá, o tom nepochybuji, ale letních kin je mi prostě líto.