Halloween

Halloween to tedy dnes večer nebyl, byť strašidelné trochu ano. Zejména proto, že šlo o novou záležitost, že přednášející předem moc nekomunikovali, takže jsem do poslední chvíle netušila, zda dorazí. Dále jsem bojovala s urputným virem, který mě deptá už od víkendu, tudíž každý pohyb ve mně vzbuzuje reflex nauzey, a cítím se slabá jako moucha. Ale ten trapný zvyk, když už něco slíbím, tak to dodržím, mě prostě donutil. Asi se budu muset naučit místo plnění slibů (ne)poslat omluvný mail, je to mnohem jednodušší, než dodržovat slíbené, což se dneska nenosí. Ještě dnes jsem se tedy doploužila, abych dostála svým závazkům a diskuse mohla začít. Hlavní host byl Vojtěch Šustek, jemuž měl asistovat Vlastislav Janík, jehož jsem trapně zaměnila za Vlastimila,což se snažím nedělat,ale stalo se. Ale nakonec jsme se všichni úspěšně sešli a beseda mohla vypuknout. A vypukla, trvala do jedenácti hodin a kromě hostů se tam sešla i historická elita, pan Šustek,pan Čvančara, pan Stříbrný, prostě co host, to mistr svého oboru...Zajímavé a inspirativní to bylo. Fotky a zásadní myšlenky dodám zítra, dnes jdu doléčit svoji chorobu a ulevit svému hlasu, který pozvolna odchází. Nu, podzim...nebo možná spíš právě ten halloween, jsem skřípající, respektive skoro němé, strašidlo:-)

                                 

                                                

U Šebestiána

Dneska jen krátké připomenutí zítřejšího historického setkání. Je to celé v novém hávu, tudíž přikládám mapku, pro ty, co v mapách umějí čístJ. Jinak je to kousek od stanice metra Vysočanská. Začínáme v sedm. Doufám, že nebudou sněhové laviny ani velký mráz, že zdolám svoji zimní horečkuJ a setkání proběhne v klidu a pohodě jako vždy probíhalo ještě blahé paměti v Jilské.

Takže hovory o historii s panem Vojtěchem Šustkem zítra u ŠebestiánaJ. Těšíme se

                         

                                    

Zápas

Právě skončený víkend byl ve znamení divokého souboje dvou ročních obdobíJ. Zima si ovšem počínala jako drsná královna, kterou nějaký plebejský podzim nemůže nikterak zastrašit, přestože je samozřejmě v právu. Diktátorský bílý monarcha si rázně prosadil svou. Bylo to sice ohlášené, ale pro nás, co předpovědím počasí moc nedůvěřujeme (naše chybaJ), docela překvapivé. Mě to tedy zaskočilo, čekala jsem déšť, nevlídno, ale sníh v Praze tedy rozhodně ne. Když jsme v sobotu vyjížděli na venkov, naše cesta silně připomínala exkurzi do bílé tmy. Pár kilometrů za Prahou už jsem se cítila jako na horách. A venkovská příroda připomínala zmatené panoptikum, sníh na ještě nespadaném listí, polámané stromy, závěje a chaos. Jediný, kdo se z říjnové nadílky radoval, byl Zachariáš. Dováděl ve sněhu jako zamladaJ.

 Vždycky, když nastane taková radikální změna počasí, vzpomenu si na babičku. I ona nedůvěřovala předpovědi počasí, zato se plně mohla spolehnout na svoje kosti. Jakmile jí začaly bolet, věděla, že přijde změna.  Zatímco dneska se sází víc na vědu, za jejích dob se věřilo, že tělo si řekne své. Pamatuji si, jak mi vždycky vykládala, že jí loupe v koleni a zapřísahala mě, ať se teple obléknu, protože zcela jistě přijde zima.

Nebyla jsem zrovna pozorná posluchačka a babička měla (mnohdy oprávněný) pocit, že její předpovědi bagatelizuji. Nechtěla mě nutit násilím. Prostě mi suše oznámila, že se mi moje nedůvěřivost jednou vrátí jako bumerang.

Její hrozba mi nyní dělá trochu starosti. Také totiž občas cítím určitou malátnost před změnou počasí.

Většinou se cítím unavená, ale nikdy dopředu neodhadnu proč. Přitom se už často potvrdilo, že moje ztráta energie a prudká změna počasí spolu úzce souvisí. Bohužel, zatímco babička měla jasno předem, mně dochází souvislosti ex post.

Také se bojím dědičnosti. Představa, že mě bolí nohy tak, že se nehnu, je při současných prudkých výkyvech počasí dost tristní. Patrně bych se mohla trvale zařadit do kategorie práce neschopných. 

   Když o tom začnu víc uvažovat, musím si přiznat, že počasí má na mě vliv větší než jen malý. Už řadu dní, ba i týdnů, jsem neviděla slunce, a musím říci, že moje nálada je tím silně poznamenaná. Víkendový souboj zimy s podzimem mě také docela odrovnal. A to nepřipomínám fakt, že na rozdíl od auta, pro které jsem to stihla, moje vlastní nová zimní obuv je zatím ještě někde v regálech u BatiJ.

   Jenomže únava je jako diagnostický prvek budoucího počasí dost nespolehlivá. Unavená dokážu být z mnoha věcí, nejen ze zimy. Jen co si rychle vybavím, unavuje mě hluk, fronty, zbytečnosti a celá řada dalších běžných záležitostí. A to nemluvím o politice. Z té ale nejsem unavená jenom já, jak ukazuje průzkum veřejného mínění.

Napadlo mě v sobotních záplavách sněhu, jestli by nestálo za to odjet na půl roku někam za sluncem. A začala jsem si to představovat. Teplo, dlouhé dni, pláž, klid a pohoda. Vždyť je to krásná představa.

Pak ale naskočí praktické záležitosti.

Je jasné, že jde o neproveditelnou věc. Navíc, kdyby ji uskutečnili všichni vydeptaní naši zimní polovicí roku, asi by se na jihu dost divili. Ale představovat si to je lákavé. Pokud si vzpomínám, i babička ztrácela své bolesti úměrně výši slunečního záření.  O právě minulém víkendu by patrně nevystrčila nos z domu. Já ano, kosti mě zatím ještě nebolí, ale nálada rozhodně nebyla nikterak jásavá. Trochu mě ale mate, že jsem necítila únavu. Asi to byl tak nečekaný zvrat, že jsem ani unavená nestačila být.

   Z toho plyne, že zima patrně definitivně nevyhrála a podzim se ještě na nějakou dobu vrátí, aby byl zachován řád a pořádek. Vždyť co by také v listopadu padalo, když listí bude zavaleno sněhem?

 Až se mi to vrazí do kostí, budu teprve vědět, na čem jsemJ. To pak bude zápas….J

Změna času

Letos se čas mění právě v den výročí vzniku republiky. Teoreticky by se tedy dalo říct, že slavit existenci již neexistujícího státu můžeme o hodinu déle.  Je ovšem dobře známo, že u nás se ke státním svátkům přistupuje s velkým despektem a vzhledem k tomu, že dnešní výročí neprodlužuje víkend a připadá na běžnou sváteční neděli, předpokládám, že ho mnozí ani nezaregistrují. Snad jen předávaná vyznamenání večer mohou vzbudit nějakou reakci, pokud pan prezident ocení někoho kontroverzního nebo zase na někoho potřebného zapomene.  Republika, jejíž vznik si připomínáme, tedy už mnoho desetiletí neexistuje, změna času je naopak stále aktuální, byť stereotypně zbytečná. Nikterak mi posun hodin tímto směrem nevadí, ráda si přispím a ráno se nebudu cítit jako zmlácená jako při opačném postupu, nicméně vize tmy v šest hodin mě nijak netěší. Vůbec nejsem příznivcem změny času, je to, podle mého, naprosto zbytečná věc. Stejně jako stereotypně slavit vznik státu, který už neexistuje, mnozí o něm nemají ani páru, mnozí si ho zbytečně idealizují a všichni si ho z nějaké prvorepublikové nostalgie připomínáme jako státní svátek.  

Jsou to, letos, dvě zbytečné události, v jeden den. Takové dva v jednom v našem veřejném prostoru. Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru hodně zaostáváme za Slováky, kteří vypadají, že míří dopředu, zatímco my se stále ohlížíme za skvělými včerejšky.  Je to jen takový pohled zpoza hranic, asi to běžná slovenská populace tak nevnímá, ale určitý rozpor mezi námi tady je. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že ani u nás by se nic nestalo, kdyby prvorepubliková nostalgie přestala být na pořadu dne.

Někdy ale zapomínám, že ono tady není moc co si připomínat, chceme – li slavit něco z doby nedávné, a proto je tedy 28. říjen ještě důvod chvályhodný.  Nezbývá, než rezignovaně pokrčit rameny a brát věci takové, jaké jsou.

Z toho by ovšem plynulo, že jsem odpůrce První republiky. Možná ano, ale jen z určitého úhlu pohledu monarchistyJ. Zvážit myšlenku možnosti návratu k monarchii asi do veřejného prostoru nedostanu, takže nezbývá, než meditovat nad (ne)smysluplností dnešních oslav.  Jasné je, že takový názor mnoho přívrženců nenajde, monarchie je už na smetišti dějin patrně definitivně, ale koketovat s ní mohu. A kritizovat První republiku. Abych to ale uvedla na pravou míru, na té mi vadí hlavně její současná nekritická adorace.  Jinak zas tak zásadní námitky nemám. Oslavovat ovšem dnes nebudu, ale zase si přispímJ.

                                         

Prázdninová údržba

Podzimní prázdniny jsou takové malé vydechnutí na cestě k vánočnímu volnu. Ono se ani o prázdninách mluvit nedá, copak jsou dva dny nějaké prázdniny? Lépe by se hodil termín prodloužený víkend. Naše děti ale měly volno celý týden, tak zvané ředitelské J, které se na kantory nevztahuje. Tudíž jsme měli školu bez dětí, což je takový polotvar.  Ani ryba ani rak. Ale i tak přibylo určité procento volného času, který byl zasvěcen podzimní údržbě. Svoje dostal byt, auto i můj vlastní exteriér. Kdyby se to mělo vyčíslit, nejdražší jsou investice do vozidla. Každé zastavení v servisu (tentokrát pro zimní obutí) znamená, že servisman odhalí další závady a u původní, finančně nenáročné, myšlenky o prostém přezutí se rozhodně nezastaví. Auto je prostě taková černá díra na penízeJ.

  Doma nám pro změnu přibyla nová kamna, tudíž se letos v zimě konečně ohřejeme a roláky a hubertusy zůstanou jen pro pobyt venku, pro který jsou primárně určeny, stejně jako rukavice, šály a několikery vlněné ponožkyJ. Teď už zbývá jen vymalovat a zima může přijít do čistého. Žel, zdá se, že si letos trochu pospíšila, takže se možná barevná výzdoba domova přesune na jaroJ.

   Nu a pak byla nutná investice do sebe, takže nějaká relaxace, masáž, bazén, sauna, kosmetika a jako třešnička na dortu, focení u profi fotografkyJ.  Vše příjemné a vskutku nabíjejícíJ. Taková údržba by měla jednoho tak říkajíc restartovat a chtěla bych na tento restart vyžít až do Vánoc (když už sedmnáctý listopad připadá na víkend a nic neprodlouží:-)). Jsem tedy na tu výdrž zvědavá…..J

                       

   

Výprava do Horních Počernic

Sem tam bývám vyzvána, abych své knihy prezentovala i s pomocí své vlastní fotografie, aby čtenáři věděli, kdo za tím dílkem stojí. Nevím, zda tato vizualizace knihám pomůže nebo naopak uškodíJ, ale je to trend doby a tak prostě vyhovím. Jenže s tím nastává další problém, fotografování. Jednak jsem šíleně nefotogenický typ, druhak se nerada fotím a  navíc neznám moc šikovných fotografů. Ale my, co léta bloggujeme, nějakou výhodu máme. Najdeme šikulu na blogu. Tím pádem jsem poznala Gabro. Její fotky jsou dokonalé, krásné, poetické, tudíž jsem se k ní objednala. Změnila jsem totiž vizáž a moje blond fotky jsou už vlastně klamavá reklamaJ, proto jsem si musela nechat vytvořit portréty aktuální, tmavovlaséJ. Nešla jsem do toho sama, vzala jsem i děti, Gábinka se na dětské fotky specializuje, tak abych jí nekazila klientelu. Vypravili jsme se v podstatě na výlet, z Letné je to do Počernic přeci jen kus světa. Ale zase jsou podzimní prázdniny, Praha měla být příjemně vylidněná, tudíž se předpokládala cesta pohodlná. Nebyla, ale stihli jsme toJ,uf!. V pět jsme se ocitli v příjemném fotoateliéru s charismatickou fotografkou. Opět jsem se přesvědčila na vlastní kůži, že fotomodelka je drsná práce, kterou fakt neumím. Šklebím se, krčím, mračím, jsem jedna velká křeč. A je na trpělivosti a umu ženy za objektivem, aby s tím něco udělala. Nu, nadřela se se mnou J, starého psa prostě novým kouskům nenaučíš. Výsledek zatím prezentovat nemohu, neb ho nemám, ale jistě se pochlubím. A jsem ráda za bloggování, za normálních okolností bych Gábi asi nepoznala, byť v hovoru jsme zjistily, jak je svět malý a kolik společných známých vlastně máme. Byl to příjemný podvečer, vždycky obdivuji setkání s profesionalitou a tu včerejšek přinesl. A těším se na foto. A i na další  milé setkání....
                                       

Mše svatá

Včerejší datum v sobě nese několik zajímavých výročí. Jedno z nich připomínala předvčerejší mše v katedrále, kde se zapalovaly svíčky za zabité v Mauthausenu, kteří byli před sedmdesáti lety tajně popraveni v rámci pomsty za atentát na Hendricha. Celou mši celebroval arcibiskup Duka, což je sám o sobě zážitek, ale hlavní myšlenka samozřejmě mířila k oněm zemřelým a jejich potomkům a pozůstalým, kteří na slavnostní připomínkovou zádušní mši přijeli. Hořelo tady tedy 294 svíček. 

Prostředí katedrály, podzimní počasí, mlhavý podvečer, to vše vytvářelo takřka magickou atmosféru. Celá pietní akce mě zaujala krom výše napsaného i proto, že tématu se budeme věnovat v našich čtvrtých Hovorech H, tudíž koho dějiny naší země v tomto období zajímají, ten je na našem povídání srdečně vítán!!!!

   Nu, a když už jsme začala zmínkou o několika výročích, tak mi nedá připomenout, že na tento den připadá také konec třicetileté války, tedy vestfálský mír, i úmrtí Tycha de Brahe. Ten je vytrvale spojován s historkou, že mu praskl močový měchýř, neb nechtěl ze společenských důvodů opustit místnost dřív, než vstane císař J. Jistě dramatická historka, která dodává pikantnosti při vyprávění pražských průvodců, ovšem pravda to není. Ale co je v historii pravda a co ne? J Nad tím se dnes zamýšlet nehodlám, byť Tycho de Brahe k tomu přímo svádí (mě tedy určitěJ). Ale nechám to na jindy, dnes jenom připomenu, že pohřben je v mém oblíbeném kostele Panny Marie před Týnem a čas od času je vyzvedávám a zkoumán, aby se zjistilo, jak to s jeho úmrtím vlastně bylo. Moc  klidu si tedy  neužije. 

Takže si počkejme a dozvíme se plno dalších variant jeho úmrtí. Poslední je, tuším, domněnka o otravě. I když nevím, zda ten močový měchýř jako zajímavost nějaká věda překonáJ.

   Nu, a jelikož končit se má „optimisticky“J, posledním výročím, které připadá na včerejší datum, je krach na newyorské burze, tedy start velké hospodářské krizeL. K čemu nás dovedla, vímeL. Jelikož nechci sýčkovat svým oblíbeným, že historie se opakuje, skončím opravdu optimisticky. Jako děti jsme dnešek vnímaly jako předzvěst VánocJ. Snad proto, že budou přesně za dva měsíce, možná proto, že bratr měl narozeniny, možná jen proto, že tehdy jsme se na toho Ježíška fakt těšily. Nu, co všechno se neschovává 

v jednom, čtyřiadvacátém, říjnovém dni.  A úplně nejvíc je na něm nejlepší, že začínají podzimní prázdninyJ

  

                                

Hřbitovní tour

Dušičky jsou již na dohled a s nimi očekávaný nával na hřbitovech.  Pokusila jsem se hřbitovnímu přelidnění vyhnout dřívějším výjezdem mezi hroby. Osobně trpím drobnou úchylkou, že na hřbitovy chodím ráda, ráda se tu procházím, ba i bývaly doby, kdy jsem tu i randila.J Ty doby jsou už samozřejmě dávno pryč, ale záliba v hřbitovních procházkách je zjevně trvalá. Ovšem dušičkové nájezdy bývají mnohdy náročné, tudíž dřívější výprava s cílem zapálit svíčku a postát nad hrobem se ukázala jako dobrý nápad.  Včerejšek byl proto zasvěcen cestování po hrobech, s celkem hezkým, byť inverzním, počasím a klidnými hřbitovními procházkami. Pravdou je, že hřbitov se na tradiční setkání obou světů pilně připravuje, uklízí se kolem hrobů, ometají pomníky, vyhazují staré květiny, stará výzdoba (někde dokonce i ještě velikonočni J), čistí lampy a řada dalších nezbytných atributů nutných pro svátek zesnulých. 
Trochu mě zaskočilo, že i na hřbitově mě pronásledoval hluk. Patrně Správa hřbitova (kdo asi taky jiný,že?) se k přípravě Dušiček aktivně připojila a několik lidí tam intenzivně hrabalo stále padající listí. A další skupina, ta hlučná, chodila s fukarem, kterým to rádoby foukala na jednu hromadu. Výsledek byl ten, že na hřbitově byl děsný hluk a nepořádek, neb co několik žen v montérkách shrabalo, šikulové s fukary rozfoukali. A ještě u toho halekali smysluplné dotazy typu:
" Kam to mám fouknout?"(vulgarismy samozřejmě vynechávám J)

    Nabyla jsem depresivního dojmu, že letos prostě před hlukem neuteču ani na hřbitově. 

   Nicméně, jinak je mezi hroby nostalgicky dobře, alespoň já to tak cítila, byť na ďáblickém hřbitově se třeba dá i lehce zabloudit. J
Výlet samozřejmě přinesl lehkou nostalgii a výlet proti proudu času.                

                   A tak to bude (u mě) celé dušičkové období. J

Statistiky

...Sice podle staré české pohádky je to nuda, ale zase na druhé straně má přesné údaje, tudíž to zas taková nuda není. Spíš fikce. Podle statistik mám vysoký plat, nižší věk, dvě děti, druhého manžela a já nevím, co ještě. Tak nějak údajně statisticky vypadá průměrná Češka mojí generace. Mohla by se vyskytnout otázka, zda je člověk podprůměrný či nadprůměrný, když některé statistické body nesplňuje J. Nicméně k úvaze nad výpovědní hodnotou statistiky mě nedovedl ani věk ba ani výše platu, ale statistické výkazy od mého nakladatele.  V poslední době mi každý měsíc posílá statistický výkaz prodaných knih. A tady je právě jádro pudla. Ne, že bych nějak věděla, kolik knih se prodá. Nicméně několikrát se v poslední době podařilo, že si Odnikud nikam a Třídní knížku objednala škola či knihovna, tudíž vím, že se určité množství výtisků prodalo. Ve výpisu se ovšem neobjeví. Tudíž logicky kladu zpětný dotaz. Odpovědí je informace, že knihkupci informují s velkým zpožděním, knihy prodané v květnu se ve statistice objeví třeba až v listopadu. Prý,aby na tom vydělali.?Vzhledem k tomu, že nejsem ani knihkupec ani nakladatel, nezbývá mi, než udiveně sdělenému faktu uvěřit, byť se mi to nezdá.  V podstatě nevím, kdo koho šidí, komu lže a co si vybrat ze statistiky. Jestliže se ale švindluje i na tomto trhu, pak je to smutná vizitka našich distributorů literatury. Statistika totiž až zase taková nuda není, spíš je to graf našich žitých nepravd neřku-li lží. A mě z toho zbudou tak akorát oči pro pláč.

Anebo, ten pozitivní pohled, radost z toho, že se knihy prodávají. 

                                      Navzdory statistikám.....

                                            

Čtvrté Hovory H - Avízo

Hovory H počtvrté

Opět přicházím se srdečným pozváním na naše historické sedánky, které se přesunuly do Vysočan. Již po čtvrté se chceme sejít a zde je pozvánka na

 náš 4. pokus o Hovory H – v našem případě nikoliL s Horníčkem, ale o HistoriiJ

        Nechceme se životem jen bezhlavě řítit, chceme se zastavit, pobavit se, něco dozvědět, prostě „pobejt“J

                                             Proto naše Večerní nokturno 
                          tentokrát ale úplně jinde!

             Vinárna U Šebestiána, Kolbenova 10, Praha 9, Vysočany.

Pojďme se tedy lehce intelektuálně osvěžit. A protože i v historii se stále objevují nové skutečnosti, dopřejme si společně nových poznatků a starých vín, vzájemně si rozšíříme obzory a zkusíme hledat dosud neobjevenou odpověď na otázku, co je historie a co je pravda v historii.  Naše čtvrté setkání věnujeme:

Koncentračním táborům a dopadu poheydrichovského teroru na český národ.

Večerem nás provede historik

                                  Mgr. Vojtěch Šustek:

Archivář, historik, autor odborných knih, rozhlasových pořadů, scénárista.

Asistovat mu bude Mgr. Vlastimil Janík.

Přijďte spolu s námi bořit zažité mýty české historie a dozvědět se něco nového.   
K diskusi, nebo jen posezení u vína, se sejdeme 31. října 2012 od 19 hod.

            ve vinárně U Šebetinána  (http://www.usebestiana.cz/)

           

                                                   

. 

Rudá osmička

Praha bývala základnou modré strany, což se v současnosti zdá být už jen kapitolou v učebnicích historie.  A historie se, jak známo, opakuje, tak i Praze se nám vracejí soudruzi na vedoucí posty. Ne tedy, že by tam mnohdy dosud nebyli, ale maskovali se jinými barvami. Nyní vyrážejí do boje ve své tradiční rudé. Málem nám zrudla i Praha 8. Soudruhu Dolejšovi nešlo uniknout, děti mi často vyprávěly, jak je odchytával na stanicích metra či na náměstích, děkoval jim za hlasy (to tedy těm dospělým), dával lízátka (to těm nezletilým) a všem dohromady sliboval světlé zítřky, když ho zvolí. Jedna horkokrevná dvojice, které se to dotklo, protože nic takového neměla v úmyslu, se s ním dostala do křížku. Jenže soudruh měl plno bodyguardů a zároveň se objevila Policie, tudíž k žádnému protikomunistickému útoku nedošlo. Vše se vyřešilo ve volební místnosti. Osmička zmobilizovala síly a zvolila si paní Filipiovou, která pro změnu do práce moc nechodí, takže jí voliči přihráli v obavě z rudého nebezpečí pěkný job, zabarvený do modra. Nu, jsem ráda, že osmičku jen z povzdálí sleduji, neb bych to nechtěla řešit. Ani jedna volba není správná, ale co už jeden nadělá, když soudruhy prostě akceptovat nehodlá. Když k volbám nejde, tak si nepomůže. Když zvolí alternativní menší stranu, tak ta propadne tím naším bídným volebním systémem, tudíž si nepomůže také. A pak nezbývá, než vybrat ze dvou zel to menší, samozřejmě. Co ale bude národ vybírat u parlamentních voleb, nechci ani domyslet. Zjevně nás čekají pěkně rudě zabarvené časyL.

                                                          Na facebooku v tom mají jasno!

                           

Nádherná zelená

Dostalo se mi nadšeného tipu na film Nádherná zelená. Nezbývalo tedy než si tento kousek sehnat, abych viděla na vlastní oči. Překvapena jsem byla hlavně tím, že jde o film poměrně starý, už z roku 96. Nyní ho provází aura údajně zakázaného filmu, ve Francii a vůbec v EU měl být léta filmem trezorovým? Nu, zjevně šikovná reklama, neb nemám tušení, proč by tento naivně agitační snímek měl být někým zakázán, potažmo snad považován za hrozbu. Takže nadšení, se kterým mi byl francouzský film doporučen, rozhodně nesdílím, ba, místy jsem byla až rozladěná. Místy jsem se ale zase i docela zasmála, takže to zas tak ztracený čas nebyl. Na netu jsem si pak našla plno odkazů, takže jde zjevně o film neznámý jen mně J. Většinou se to hemží připomínkami na avizovaný zákaz v unii, což tedy vnímám jako hloupost největší, ale budiž, nějak se na film nalákat musí. Mnozí film obdivují, že nutí k zamyšlení nad bídou naší konzumní společnosti, což je asi jeho hlavní cíl. Ovšem odradila mě ta naivní forma čisté agitky a tak těžká alternativa, že v takovém světě, byť krásně zeleném, bych žít nechtěla. Taková prvobytně pospolná společnost by mému solitérství rozhodně nevyhovovala. Ale zase některé scény mě fakt pobavily, fotbal v tomto podání bych snesla i na Letné bez připomínek J,takže nelituji, že jsem to viděla, už jen kvůli procvičení francouzštiny J.  Ale rozhodně to nehodlám opakovat. 

                                             

Malí zloději

Respektive kriminalita mládeže byla tématem našeho včerejšího výletu k HasičůmJ. Vypadá to, že máme týden hasičského cvičení, zase u hasičů. Jenže tentokrát se šlo do divadla U HasičůJ. Tématem byla kriminalita mládeže a lákali nás na Josefa Klímu. Asi proto, že známý obličej prodáváJ a tudíž i děti školou povinné je třeba udolat osobnostmi,které jsou známé "na vlastní oči". Nutno ale spravedlivě konstatovat, že pan Klíma opravdu umí. Dětí bylo v divadle požehnaně, a udržet tam nějaký řád a pořádek by mohlo být nad síly méně zdatného moderátora. Pan Klíma je nejen ukočíroval,ale i zaujal, myslím, že to děti bavilo. Mě zase zaujalo něco jiného. Pořád žehráme na nějakou neslušnost mládeže,ale že příklad vychovává, to už mnozí v potaz neberou. Člověk, který to celé patrně organizoval, což je věc jistě chvályhodná,ale.... On to studentstvo bral jako plebs či co ( a to nutno konstatovat, že děti to byly veskrze slušné. Jsem háklivá na masy v divadlech či kinech, tito ale byli fakt dobří). Muž ovšem vylezl na jeviště, bez pozdravu na ně zařval,ať si vypnou telefony a jsou zticha. A jestli mají dotazy, ať je dají tady do krabice, zamával nad hlavou krabicí od bot,fláknul s ní na zem a zmizel.Nu, buran non plus ultra. Zkazil tím můj dojem,  že fakt dělá něco pro děti, protože se k nim choval tak, že studenti by si za podobné projevy odnesli minimálně napomenutí. Ovšem napomínejte staříka, který se neumí chovat. Nu, tak to byla ona pověstná kaňka na jinak podařeném díle. Pan Klíma, ač na můj vkus kapku sebestředně a kapičku podbízivě (což ale asi jinak nejde) to zvládl.Je ovšem smutné vědět,kolik dětí se na trestné činnosti podílí a stejně tak jak velké číslo hovoří o dětských obětech. Když si to jeden uvědomí, aby je snad nepustil z domu. Vyprávění bylo dramatické, a snad i poučné.  Děti odcházely spokojené a já v podstatě také. Na onom nerudném úvodním chlápkovi šlo pak dobře demonstrovat, že tudy cesta nevede. 
A snad nepovede ani přes kriminalitu mládeže, neb příklady to vskutku byly děsivé. Jeden aby se potom bál vystrčit nos. .....

                                                 

Podzim

I podzim umí být hezký. V Praze to tak nepociťujeme, tam jsou hlavně plískanice, zima, smog, nabručení lidé. Když ale člověk vyrazí na venkov, lze objevit i hezká podzimní zákoutí, barvy, atmosféru, klid a pohodu. Tak, jak to má na podzim být....

Školní bowlení

Nevadí mi provozovat s dětmi sportovní aktivity, vyjma plavání a saunování. Jednak nehodlám riskovat, že se zrovna se mnou někdo rozhodne nedbat pokynů a nešťastnou náhodou se utopí. A druhak, převlékat se společně se svými studentkami, potažmo se promenovat v sauně v rouše Evině, je mi prostě hodně nepříjemné a asi bych toho nebyla schopna. Ne asi, určitě. Sama jsem se přesvědčila minulý pátek, kdy se poklidně cachtám v hotelovém bazénu, když tu tam dorazili naši studenti na tělocvik. Šok. Kreativní tělocvikářka se rozhodla zpestřit jejich hodiny povinné  tělesné výchovy a tudíž se do bazénku chystalo poměrně velké procento dětí, se kterými se opravdu raději potkávám oblečená. To je sice chvályhodný přístup, ovšem v hodinách vyhrazených pro veřejnost mě poněkud zaskočil. Nenápadně jsem se vyplížila z vody a zahalena do ručníku dumala o odchodu. Šatna ovšem byla, celkem logicky, plná. Kudy kam? Prchla jsem tedy do sauny, která nebyla do tělocviku zahrnutá, tudíž jsem se tam vyhřívala- respektive s postupem času spíš už jen přehřívala- zbytek svého zaplaceného času. Kosti jsem  si tedy vyhřála dostatečně, plavání bylo trochu bito. Nu nevadí, příště i to vynahradím. Jestli pro změnu nepřijdou plavat naši chlapci.Ale zase jsem dokázala objednat školní bowling, který s dětmi naopak provozuji docela ráda. Často je to skvělá alternativa třídnické hodiny, jako třeba dnes odpoledne.Hráli jsme jak o život, i když ve skutečnosti to bylo jen o čokoládu. Příjemné zpestření školního života to bylo. Navíc jsme na sebe pohlédli z jiného úhlu a to je vždycky fajn. Jen musím víc trénovat, jsou nějak dobří:-)