Do blba

Mluví o tom v poslední době kde kdo: děti nám hloupnou. Souhlasím. Vidím to dnes a denně v lavicích. Na druhou stranu se nemohu dopídít příčiny.

Nemám tak jasno jako nás osvícený ministr, který to klade za vinu osmiletým gymnáziím, jenž odčerpávají chytrolíny ze škol základních, které se poté stávají jen odkladištěm dětí, kde k žádnému vzdělávání není dán sebemenší prostor.To by jistě mohla potvrdit řada učitelů základních škol a stejně dlouhá řada by to úspěšně vyvracela. Hloupost. Jako ostatně všechno, co vyplodí Dobešovo ministerstvoJ.

   Je to jakýsi všeobecný trend, jehož podstata je mi stále utajena. Když si třeba dovolím dát písemku, kterou jsem dávala běžně dětem před deseti lety, nenapíší mi ji ani premianti. A to učím přibližně pořád stejně, ba možná i lépe než kdysi, byť nároky asi snižuji, jinak bych měla samé propadlíky. Na osmiletém gymnáziu. J

   Naposled jsem se s podobnou otázkou setkala v okamžiku, kdy se probíraly výsledky testů Cermatu, takže jsme se měli tvářit spokojeně, nebo alespoň vyrovnaně.

Netvářili. Ve skutečnosti jsou testy Cermatu naprosto primitivní, zmatené a triviální, takže jejich výsledky nemají podle mého úsudku vypovídající hodnotu. Na moji otázku, cože s tím máme dělat, se mi dostalo odpovědi, že to použijeme jako odrazový můstek ke komunikaci s veřejností.

Bylo zřejmé, že veřejnost na podobné testy a srovnání slyší a také že podle toho hodnotí úroveň vzdělání svých dětí.

„A nějaká hloubka poznání?“ podivila jsem se.

„Pár osvícených jedinců jí možná trochu disponuje,“ připustila váhavě protistrana.

To už skýtalo základ pro útěchu. Sem tam se ještě někdo vzdělavatelný objeví.

Nebudu to ale dramatizovat, mnoho jich není. Jsou už, tak trochu, jako fata morgána.  Ke zhmotnění tohoto vizuálního přeludu se musíme prodírat nekonečnými písečnými dunami. J

Jenže proč to tak je, pořád nevím. Vysvětluji si to tak, že doba prostě nepřeje vzdělání. Společnost se hledá, vzory neexistují nebo fungují jen v té negativní rovině. A někteří z nás proto žasnou.

Je nám samozřejmě jasné, že se nářky o ztracené mladé generaci opakují už od starověku. I Sókrates si kdysi stěžoval na nemožnou mládež. Ale to není to, co mi vadí. Já se podivuji nad všeobecnou tolerancí k nevzdělanosti a hlouposti.

Před časem jsem se dětí ptala, jestli jim to nevadí. Odpověděly, že v žádném případě. Proč taky? Jsou tu přece peníze a za ty se dá koupit všechno. I ono proklamované vzdělání.

Ovšem to je také všeobecně známý fakt.  Nic, co by mohlo překvapit. Jestli je to i odpověď na moje primární konstatování, že mladá generace nám hloupne, tak si vlastně za to můžeme sami. A lepší už to asi nebude.

To je tak trochu potíž. Do škol právě nastupuje silný populační ročník, a jestli s sebou nese tento příslib všeobecného hloupnutí, tak se s nimi rozhodně nechci setkat za deset let u verze státní maturity nastavené na úroveň jejich schopností.  Přitom všichni, sebe nevyjímaje, považujeme toho svého drobka za nejchytřejšího na celém světě. Tak kde se, k sakru, stala ona osudová chyba?