sobota 15. října 2011

Kafe až po jídle!

Vždycky, když vylezu ze své nory a vypravím se mezi lidi, nabídne mi realita tolik historek, které se přímo vtírají na blogJ. Často i proto, že je to tak bizardní, že i při zapojení veškeré fantazie to jedinec nevymyslí. Nevyčerpatelnou studnicí inspirace je třeba české podnikatelské prostředí. Pořád u nás totiž většinou platí, že lidé chtějí kapitalistické peníze za socialistickou práci. Taková instalace automatu se zdravými nápoji do naší školy je toho názornou ukázkou.Podnikatelé mi stroze odsekli, že nemáme dostatečně velký počet žáků, aby se jim to vyplatilo (rozuměj, aby si namastili kapsu). Na moji oponenturu, že by stačil jeden nebo dva automaty, na mě koukali jako bych spadla z měsíce. Když jsem dokonce navíc dodala, že studenti naši privátní školy třeba nebudou mít hluboko do kapsy a ten jeden automat v pohodě uživí, sdělili mi, že kvůli jednomu nikam nepojedou. A basta.
    Další ukázku české podnikavosti a ochoty jsem zažila v restauraci, kde jsme se sešli na smuteční hostině.
"Dala bych si kávu, latté," požádala jsem servírku, která po delší době zabloudila k našemu stolu.
„Kafe ne, až po jídle!“
    Nevěřila jsem vlastním uším. Jak až po jídle? Já třeba jíst ani nechci a co mi ona má co určovat, kdy si dám kafe?
„Prosím?“ Přeptala jsem se lehce zvýšeným tónem, který většinou nevěstí nic dobrého.
„No, kafe až po jídle, teď budeme nosit jídlo a to nejde zvládnout!“
Musela jsem jí upřeně pohlédnout do obličeje, abych se ujistila, že si ze mě nedělá legraci ani není pod vlivem nějaké omamné látky. Nebyla. Ale kafe nepřinesla.
      Předem uvařené jídlo tady roznášely asi čtyři podobně akční servírky, pro které byl nadlidský úkol obsloužit třicet lidí najednou. Když ale vidím, že dvě z nich laxně postávají u baru, okamžitě jí voláme k sobě. Latté už jsme si chtěly objednat dvě. Nový neprůstřelný argument J 
Teď se roznáší studené nápoje, paníLa navíc"- dodala vztekle,
„asi nejde kávovar“. A basta!
   Vskutku originální výmluva pro svoji lenost. No, nebudu to prodlužovat. Až na objednávku tří latté dívky za barem reflektovaly a po delší zkušební lhůtě naší trpělivosti nám je i doneslyJ .
Tvářily se ovšem, jako by za svou mimořádnou aktivitu očekávaly nejméně státní vyznamenání.
Nu, a tak se pracuje a podniká v Česku.  VětšinověJ. Mě ale ta negace vždycky vytočí a tak s ní musím sem, na pomyslnou agoruJ. Asi bych měla změnit náhled a prezentovat ty pozitivní věci.  Až nějaké objevím, pokusím seJ

6 komentářů:

  1. Díky Bohu to mě nepotkalo!!!!!Co by se stalo,kdyby mi někdo nedal kafe když ho chci,si neumím představit!!!!!!Daja

    OdpovědětVymazat
  2. Podobných zážitků mám taky několik. Většinou se ale zmůžu jen na přiblblý výraz s polootevřenou pusou, než zareaguji. Protože na blbost fakt neumím odpovídat. Kdy už se tady něco změní?!?

    OdpovědětVymazat
  3. Třeba ještě soutěžily o Zlatý odznak BSP a tak se "snažily". :)
    Není lepší si uvařit doma meltu a pak ji popíjet z termosky?
    Hlavně že se ten kávovar zázrakem uzdravil. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já bych šla pryč...to bych asi nevydýchala.

    OdpovědětVymazat
  5. No..já teď coby učitelka bez práce nastupuju do hotelu na recepci a zřejmě se občas dostanu i k obsluze zákazníků hotelu.Ochota mi nedělá problém,spíš než se naučím vařit laté -budou muset být zákazníci malinko trpělivější:-) Ale my učitelky jsme většinou flexibilní,tak snad to zvládnu rychle:D Jana

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem tedy člověk dle mého okolí až příliš mírný - ale v tomhle případě asi bych odešla okamžitě po tom prvním prohlášení servírky.

    OdpovědětVymazat