čtvrtek 6. října 2011
Jakobín
Ani jsem netušila, že se mi sejdou dvě opery v jednom týdnu. Dnešní výprava za Jakobínem byl ale poněkud adrenalinový zážitek, protože šlo o kulturu s dětmi. Po nedávných Lidicích, kdy jsem se zařekla, že už nikdy víc, jsem byla vyslána do Národního divadlaJ. Představení nastudoval Kuhnuv pěvecký sbor a šlo o předpremiéru, tudíž časově v dopoledních hodinách. Nu, dobrý prostor ke kultivaci mládežeJ. Navíc, vždycky mě fascinuje, jak pražské děti málo znají Prahu, a dnešek byl pro mnohé první příležitostí, jak objevit, kde v jejich rodném městě stojí Národní divadlo a jak vypadá zevnitř. Tím, že bylo jen představení a žádná školní výuka, jsem si dovolila trvat na společenském oblečení, což byl pro mnohé neřešitelný oříšek. A jak se ukázalo na příkladech jiných škol, které byly v divadle spolu s námi, nebyli jediní. Dnes už se prostě zvláštní oblečení do divadla nenosí. Kdyby nešlo o malé děti, za které mám zodpovědnost, vyhodila bych je, ať si jdou v džínech třeba do McDonalda, což je podle oblečení vrchol jejich kulturní inteligence, žel, nešlo to (i když po pravdě řečeno, asi bych měla vyrazit spíš rodiče než ty dětiJ) a ani uvaděčkám to nevadilo, tak jsme šli do Národního i v džínechL. Jakobín je krom opery i příběh historický, takže jsme si mohli zopakovat nejen bonton, ale i dějepisJ Dvořákova hudba je skvělá a jelikož celá opera byla nastudována dětmi, předpokládala jsem, že i kulturní barbaři by se mohli bavit.A představení bylo vskutku krásné, nejen hudba, ale i herecké výkony. Bylo na těch lidech vidět, že hrají s chutí. Jen s tou kulturou oblékání se nějak nemohu smířit. :-(
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
tak hlavně že se děti bavily..ono je to v rodičích...kdo na to nedbá, těžko učí tomu svoje děti.
OdpovědětVymazatMně se hlavně zdá, že se od toho striktního společenského pravidla (do divadla ve společenském)tak nějak pomaličku ustupuje. Viděl jsem nejenom v televizi, ale třeba i na koncertech v našem divadle. V té televizi to bylo nějak rozebíráno a snad i omlouváno tím, že to jsou třeba turisté, kteří přijeli do Prahy a nepřivezli si s sebou společenský oděv. Ale to divadlo je rádo i za tyto návštěvníky. Nebo že mládež nelze nutit do nějakých společenských konvencí, ale je lepší, když přijde v džínách a roláku, než když nepříjde vůbec.
OdpovědětVymazatTak já nevím, jestli akceptovat nové názory, ale pokud někam jdu, tak se stále snažím nasoukat do svého obleku, který se mi tak nějak víc a více sráží.
Také mě to sejří,že lidé ,potažmo děti ,nemají rádi ten krásný a zvláštní pocit být krásný,vyčistit duši a ozdobit tělo a umocnit tím požitek z krásna...je mi jich líto...Daja
OdpovědětVymazatJe to hodně v rodičích. Mojí dcerce jsou čtyři roky, divadlo miluje - a prostě je naučená, že když chce do divadla, půjde do něj slušně oblečená. A to chodí zatím převážně na dětská nebo rodinná představení.
OdpovědětVymazatS tou kulturou oblékání do Národního divadla jsem se také setkala a utrpěla jsem šok. Přijela jsem do Prahy na návštěvu, a zavolala mi na poslední chvíli kamarádka, že má volný lístek do Národního a jestli nechci jít s ní. Vyděsila jsem se, že přece v sukni a blůze, co nosím normálně tam přece nemohu, a opravdu jsem si sebou nepřivezla žádné společenské oblečení, protože jsem tohle neočekávala... Nechala jsem se přemluvit, že tak jít můžu, představení bylo opravdu lákavé - a zjistila jsem, že tam jsem opravdu mezi těmi lépe oblečenými.
Holky jsou naučené, že do divadla chodí slavnostně oblékané.
OdpovědětVymazat