Odcházení

 Jsem v poslední době nějak moc často na pohřbu. Řady milých příbuzných nám nějak řídnou a člověk na to není připraven, byť by asi měl. Vím, že to k životu patří, ale nějak těžko se mi tato přírodní nutnost akceptuje.  A do posmutnělé duše se intenzivně vtírá Jiří Wolker, ten to uměl vyjádřit daleko lépe, než já, ač byl tak mlád

Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny
tisíce umřely, tisíce se mnou umrou, tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
...... Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem,
snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen
kus života těžkého 

Trochu jsem to zkrátila, aby text lépe vystihoval strýčka, se kterým jsme se dnes rozloučili. A nesouhlasím s tím, že nic na světě se nestane. Bude nám chybět, a hodně.

Podzimní  smutná nostalgie trvá…..