Generační výměna

O mezigeneračním vztahu se mluví většinou v souvislosti se střetáváním se nejmladší generace s generací svých rodičů. Jako, že dochází ke střetu, neporozumění a nesouladu. Ob generaci si pak lidé trochu víc rozumějí. Prarodiče bývají díky svému nadhledu, životním zkušenostem, i větší časové flexibilitě často svým vnukům chápavějšími společníky než prací uštvaní rodiče, kteří se tu svou nezvedenou smečku snaží trochu vychovávatJ.Zatímco dědeček s babičkou mají v popisu práce spíš rozmazlovat. A nemyslím to nijak pejorativně, tak to to bylo, je a budeJ a je to tak správně. Proto také nechci psát ani o generačním problému či neporozumění, ale o generační výměně, tedy vztahu generace střední a nejstarší. Vzpoura už je léta na smetišti dějin, s rodiči už dávno nevedeme boj, ba naopak. Bojujeme s faktem, že nastupujeme na jejich místa, mnohdy se stáváme doyeny rodinyL. Napadlo mě to včera na pohřbu, kdy jsem sledovala, jak čím dál víc zrajeme do fyzické podoby rodičů. A protože někteří již odcházejí, začíná být na nás, abychom se postavili na pomyslný hrot rodinné hierarchie. Když jsem pak večer prohlížela stará alba, vykouklo to na mě znovu. Je to bratr nebo táta za mlada? Je tohle bratranec nebo strýček? A tahle žena, že je sestřenice, se kterou jsme vymetaly diskotéky? To je snad její maminkaJ? Není..... A kruci, je to máma nebo já?

Člověku až zatrne, když si uvědomí, jak ten čas letí. Jistě objevuji Ameriku, je to fakt opakující se po staletí. Jen to nikdy asi nebylo tak přesně zfotodokumetované. Ještě dědeček s babičkou chodili k fotografovi jen párkrát za život, vždy při nějaké velmi výjimečné příležitosti.  Dnes máme zachyceno, co se dá (mnohdy i nedá nebo nemáJ) a na momentkách se dá tak snadno vystopovat, jak se všechno opakuje, jak jsme stejní jako naši rodiče – minimálně fyzicky, většinou i chovánímJ, gestikulací, návyky, tónem hlasu i těmi zlozvyky, které jsme třeba v dětství nesnášeliJ.

Popravdě řečeno, není to vůbec jednoduché to vstřebat. Ba řekla bych, že jde o poměrně emočně náročné období.  A také vyčerpávající. Zvlášť pokud k té generační výměně dochází dřív, než je na to jeden připraven. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že koloběh života je něco naprosto přirozeného.  A málokdo dopředu ví, že když se ho to začne týkat osobně, že se bude vzpínat a těžko si zvykat. Nakonec si zvykneme, co nám také jiného zbývá, ale ten proces je nečekaně bolestivýJ