Za trest

„To je snad za trest,“ napadá mě kolikrát při výkonu mého povolání. S přibývajícími léty mě podobná myšlenka přepadá čím dál tím častěji.

Myslím tím stres i únavu materiálu, která se po letech s křídou v ruce zákonitě dostavuje. Někdy si představuji, jak blaze by mi bylo v nějaké jiné profesi, někde, kde je klid a pohoda. Jenže, existuje vůbec něco takového? Nedávno mi vyprávěla kadeřnice, jak stříhala mladíka, kterého do jejího křesla dovlekla energická babička. V týdny pěstovaných dredech se mu usadili červi. Asi bych neměla žaludek podobné aktivity vykonávat. Ona suše konstatovala, že podobných historek má dvanáct do tuctu. Poté jsem šla do Billy, která, ač v pondělí v podvečer, připomínala situaci těsně před vypuknutím hladomoru. Narváno až k prasknutí, lidi strašně hlučeli, a nejvíc vyváděly děti, které snad poháněly nějaké erupce na slunci. A pokladní v tomto blázinci musela s úsměvem a trpělivě odčítat jeden nákup za druhým. Moje nervy by praskly zhruba tak po deseti minutách tohoto pekla. Spiklenecky jsem na paní za pokladnou mrkla a ona rezignovaně špitla:„Dneska je to obzvlášť děsivé, ale máme to tu skoro denně.“  L

 A když mi pak u sklenky vína sestřenice ze zdravotnictví líčila, jak musí někdy bezdomovcům stříhat zarostlé ponožky a sahat na to roky nemyté tělo, udělalo se mi fyzicky nevolno. A objevila jsem AmerikuJ, že každá profese má své, a že je to za trest, napadá patrně každého, snad vyjma rentiérůJ.

S odstupem času mám pocit, že jde o ústřední téma českého pracovního trhu.  Je nastaven na systém, vysát z lidí co nejvíce a pak je odhodit jako nepotřebné.  Fakt, jak se staví odpovědní jedinci k penzijní reformě , to jen potvrzuje.

Tahle myšlenka mě zaměstnala především poté,co unavený lékař onkologicky nemocné babičce po chemoterapii suše oznámil, ať kouká odkráčet domů, že tady žádné vylehávání nebude. Nejsou lůžka ani lidi. První, co mě napadlo,jestli se tomu doktorovi také honí hlavou,  že je to za trest.  Ale může on svoje pocity takhle ventilovat? Co nějaká empatie?

Popravdě řečeno, na empatii ve zdravotnictví jsem už dlouho nenarazila. Jak vstoupíte do nemocnice, abyste se obrnili proti lhostejnosti a nezájmu. A funguje to skoro všude. Ne, že by sem tam nevykoukla světlá výjimka, ale projevy spokojenosti po setkání s bílým pláštěm jeden mockrát nehýří. 

 A tak jsem došla k názoru, že když je povolání trestem, je někde něco špatně a je nutno přemýšlet o změně. Otázka je, co je nutno změnit. Zda práci či náladu ve společnosti.  Obojí je ovšem v současné době takřka nemožnéL