Anička

Násilí páchané na dětech je to nejhorší, co se v naší společnosti může přihodit. Asi i proto byla dneska plná škola příběhu ztracené Aničky, který skončil podle toho nejděsivějšího scénáře. Děti měly oči navrch hlavy a vyděšeně sledovaly zprávy na internetu. Naše škola je ve stejném pražském obvodu, o to napjatěji jsme celý příběh sledovali. A nyní přichází to strašné rozuzlení. Znovu velká tragédie pro rodinu, které se rozplynula i ta mizivá naděje. Znovu bolest pro příbuzné i kamarády. A tragédie i pro nás pro všechny, že žijeme ve společnosti, kde je něco takového možné, kde se práva různých hajlzů, úchylů i deviantů chrání mnohem víc, než práva slušných lidí, potencionálních obětí. Nechci to tady nikterak rozpitvávat, protože mě to děsí, a toho děvčete i celé jeho rodiny je mi nesmírně líto.  Ale nechápu, jak takové individuum vůbec může běhat po svobodě (a zjevně nebude jediný), jak se může dovolávat svých práv, když podle mě takové monstrum žádná práva mít nemá. Nechápu, že nebyl zavřený už dávno, a chce se mi litovat, že trest smrti tady už nefunguje. I když pomalé a bolestivé umírání bych mu jistě přála mnohem víc. Jako rodič bych v podobné situaci asi vzala zákon do vlastních rukou, protože naše justice bývá velmi shovívá. Nerozumím i spoustě dalších věcí, ale nechci zpochybňovat policejní práci, i když takhle zdálky to na mě působí dost podivně.  Rojí se další a další proč, ale radši je neotvírat. Protože pak by se člověk opravdu musel bát posílat děti do školy. V dnešním ponurém dni to bylo opravdu hodně depresivní téma.