Divoká šelma domácí

Život se psem přináší spoustu dobrodružství. Veselých, překvapivých a někdy i dramatických. Život s nevyzpytatelným jezevčíkem dvakrát tolik. Platí-li pořekadlo, jaký pes, takový pán, měla bych se nad sebou hluboce zamyslet. Zachariáš totiž klame tělem. Na první pohled roztomilý pejsek, který láká k pomazlení a pohlazení. Navnadí vás a vzápětí rafne. Zatím tedy většinou jen vrčel a nekousal, ale zjevně česká pořekadla neplatí do puntíku. Ovšem protože proces stárnutí hypertrofuje všechny povahové zvláštnosti až do patologična, zdá se, že nám nastalo dramatické období. Krapet nám náš roztomilý jezevčík (sebekriticky tedy přiznávám, že jsem ho nebetyčně rozmazlila) zdramatizoval poklidnou nedělní návštěvu u rodičů. Po obědě všichni odpočívají, tatínek si sundává brýle po zdárně vyluštěné křížovce, což z nějakého důvodu rozzuřilo Zachariáše, který vyletěl a hluboce se mu zakousl do ruky. Krev stříkala, já ječela a pes trhal. Nakonec pustil, což sice přineslo chvilkovou úlevu, ale vzápětí bylo nutno jednat. První pomoc a rychle se zraněným do nemocnice. Aby toho nebylo málo, tak mě ještě staví policejní hlídka. Naštěstí zkrvavený obvaz na ruce mého pasažéra je dost výmluvný, takže aniž by mě podezřívali z pokusu o vraždu, mě po  bleskové kontrole zase rychle pustili, takže jsme u nemocnice přistáli v rekordním čase. Následovalo šití, několik stehů,  cesta domů a odtud za veterinářem. A Zachariáš je jako mílius, roztomilý pejsek. Veterinář mě sice ujistil, že je to u jezevčíků běžná zákeřnost, která patří k jejich zásadním povahovým rysům, ale to mě moc neuklidnilo. Zachariáš je v pětidenní karanténě, rozkousaná ruka již po druhém převazu pořád bolí a všichni trneme, kdy se ten roztomilý miláček zase promění v záludného trhače. Nu, život se psem přináší spoustu dobrodružství. Když ho ale pozoruji, jak soustředěně na mě kouká hnědýma očima, vůbec bych tu jeho bojovnost (lepší slovo než zákeřnostJ ) do něho neřekla. A jaký pán takový pes, s tím se mi tedy nechce souhlasitJ