Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt

 Dnešní čtení je takové divadelní. Miluji Ungelt. Jak ten prostor, tak divadlo. Loni měl tento kouzelný prostor  kulaté výročí: 25 let existence. 

Kvůli čínské chřipce byl svět uvržen do chaosu, veřejný život uhasl, divadla byla uzavřená. Výročí se slavilo online, ale divadlo online je absolutní protimluv. 

Milan Hein jako principál divadla, které se nachází ve sklepních prostorách z 11. století, vydal k jubileu vzpomínkovou knihu. Krásnou. 

Listuji a vzpomínám. Mnoho představení jsem viděla. Vzpomínky naskakují stránka po stránce. Divadlo otvíral Milan Hein spolu s panem Milošem Kopeckým.  Už dávno mezi námi není. 

Spoustu dalších mistrů, hereckých bardů, geniálních umělců i talentovaných mladých herců poté  vystoupilo v 8000 představeních, která na jevišti Ungeltu proběhla. 

O přestávce se dalo posedět v kavárně na židlích, které věnovaly osobnosti kulturního života. 

   Vždycky nás bavilo koukat, na čí židli zrovna sedím. Herci zde také často splývali s publikem, prohodili pár slov se svými diváky. Vypili kávu a vstřebávali atmosféru před i po představení. 

To vše na stránkách knihy ožívá. Je to pro mě trochu nostalgické čtení. Krom nedělního pomalého plynutí času ještě právě dnes vnímám smutné výročí osmi let od odchodu mého tatínka. Na stránkách knihy vidím mnoho umělců, kteří již nás opustili.

                           Život je tak pomíjivý, vnímám dnes víc než jindy. 

     Kniha je ale krásná, nostalgická, čtivá,  plná té dávné energie, inspirativní. 

            A jako bonus nabízí i CD s rozhlasovými pořady, takže i audiozážitek.

Harold a Maude

 Já tu paní Hanu Maciuchovou pořád v sobě mám. Nejde mi to sfouknout to do minulosti, jak se to dneska nosí. Jako že hledím vstříc od budoucna. 

Zaštiťuje to heslo, to je život, jde se dál. Není prostor pro zastavení, pro smutnění po někom, kdo nás opustil. 

Já většinou nemám moc ve zvyku smutnit po veřejně známých osobách, ale u paní Hany Maciuchové to mám. Hodně. Její odchod mě trápí. Je mi smutno. 

Napadá mě  k ní spousta věcí, dnes je to třeba Harold a Maude. Výborné představení na Vinohradech. Neviděla jsem ho. Měla jsem ho v plánu. 

Kolik věcí ale máme v plánu a osud tomu pak chce jinak? 

Měla jsem v plánu i Harold a Maude  s paní Fialovou. 

Umřela. 

Umřela i paní Maciuchová. 

Skoro, abych se bála toto představení zařadit do svého (nejen) divadelního plánu. 

Divadla ale nyní nehrají, tak mě to  svádí k náhledu do divadelní historie. Kdy třeba Maude hrála Marie Rosůlková a Harolda Viktora Preiss. Kdo dnes  už zná slavnou "Meryčku"? Život je tak pomíjivý!

Ne, ani toto představení jsem neviděla, ale jako milovník historie a divadla o něm vím. 

Stejně jako o dalších inscenacích této slavné hry, jejíž téma mě s postupujícím věkem čím dál víc oslovuje. 

Vždycky tam hrály osobnosti. Super herci. Možná to někteří ani ve svém mladém věku ani nevěděli, že i oni jednou budou legendami. Ti muži. 

Ty ženy, co to hrály, už většinou legendou byly. Ať paní Rosůlková, paní Fialová nebo nyní, paní Maciuchová. 

Jsem sama zvědavá, jestli to představení jednou uvidím... S jinou legendou....

Třeba v době, kdy současný partner paní Maciuchové ve hře, Marek Adamczyk, sám bude legendou. To teda nevím, zda dožiju, ale našlápnuto na to má, je to nadaný herec. 

   Sleduji aktivity i letenské nadace Moje velké přání, která se věnuje seniorům. 

Evidovali i jedno přání, které ze stran seniora mířilo k zhlédnutí inscenace Harold a Maude s paní Maciuchovou v hlavní roli. Divadlo na Vinohradech, které je v tomto ohledu velmi vstřícné, již toto přání splnit nemůže. Jsou z toho stejně smutní jako my. Pláčeme spolu se skvělou Maude. I když ona život milovala a smutek překonávala svojí energií. Ale už tu není. Nemáme nyní žádnou Maude. 

   Vnímáme jejich touhu po životě jen ze záznamů. 

Je to ostatně i náš současný život, vnímáme ho je ze záznamu. A čekáme na novou Maude, která má radost ze života. 

Dolujme ji v sobě, byť bez motivace a vzorů, co nám odcházejí, to jde hůř. Ale navzdory všemu, jako oslava jejich života, nezapomínejme být takové Maude jako byla paní Hana Maciuchová.

Stará Praha v podvečer

 Jdeme Starou Prahou. Venčení v době koronakrize získává jiné dimenze. Procházíme místy, kde bychom se dříve prodírali davy turistů, kde by pejskovi hrozilo permanentní ušlapání. A mně možná také. 

Dnes jsme tam skoro sami. Užíváme si starosvětského poklidu. Atmosféry, kdy se i Staroměstské náměstí zdá místem k životu. U znovupostaveného Mariánského sloupu se modlí skupina lidí.  Forma mše na čerstvém vzduchu. Ještě loni by pro ni neměli prostor ( nehledě na to, že sloup tam ještě nestál, to pro detailisty:-)). Dnes mohou. A také je to ale jediná možnost duchovního souznění.  Reálného, nikoli virtuálního.

Vedle rodinka s kočárkem, naproti se kdosi šourá do otevřeného obchodu s potravinami. Pár, který v tichém objetí stojí kousek od radnice.

 Atmosféra úplně domorodá, prostě se tu bydlí. 

I na Staroměstském náměstí svítí několik oken signalizujících, že je tam někdo doma. Není to ani hotel ani hospoda. A na náměstí jim k tomu neřvou davy turistů. Zdá se to být kladná stránka věci. Leč, do vnímání proniká i smutek. Prázdnota. Opuštěné obchody. Zabedněné výlohy. Studená prázdnota.

Jdeme dál.

Rudolfinum přímo volá po návštěvnících. Tady ta prázdnota už fyzicky bolí. Navzdory chystanému online televiznímu koncertu k výročí narození Mozarta. Koncert bez lidí..

Takhle to nefunguje. Je to sterilní, bolestivé. Je to náhražka. Ale nefunkční. Ty represe k ničemu nevedou. Znalci historie si mohou vybavit prohibici ve Státech. Nepomohla. Naopak. Křivka alkoholismu prudce vzrostla. 

Stejně tak současné zákazy. Ničemu nepomáhají. Křivka nákazy prudce roste. Není na čase hledat jiné řešení? 

Nebo se třeba jen docela obyčejně ozvat, jako že tudy cesta nevede? Ze žádné slepé uličky nevyjedu přímo, snad jen tankem, ale ten toho víc zničí. Musím se vrátit a hledat jinou cestu. Nebylo by tohle řešení?

Vysvědčení

 Dnes děti dostávají vysvědčení. Ještě loni by se řeklo, docela obyčejná a běžná záležitost. Ne tak dnes. 

Úvodní věta je vlastně lež. Nic nedostanou. Mohou si někde v Bakalářích přečíst něco, co má očíslovat jejich aktivitu během doby, kterou eufemisticky označujeme distanční vzdělávání. 

Opravdové vysvědčení dostanou jen prvňáčci a druháci, a moc jim ho přeji, byť je pod rouškou toho všeho:-(

Nemohou za odměnu ani do cukrárny ani na celý den do aquaparku. Musí se odebrat domů, kde si  všechno přinesené ze školy  vydezinfikují, aby si to poté mohli prohlédnout i ostatní členové rodiny.  Babičce to pro jistotu jen zatelefonují. Nic víc se jim nenabízí. 

Těm starším ani to. Z monitoru si přečtou ( ti co mají zájem) jak to vidí pedagogický sbor,

 a poté hned skočí do jiného otevřeného okna, aby pokračovali v rozehrané online hře nebo vlastním chatu. 

  Dnešní vysvědčení tedy bude opravdu novum. Nikdo nikdy nic podobného nezažil. 

Ani nevím, jak se k tomu postavit. Těšit se, že jsme ten bizarní půlrok zvládli? Čeká nás další, tedy žádné světlo na konci tunelu.

 Radovat se z toho, že se učíme tak sterilně? Učíme se vůbec? Nebo truchlit nad tím, že se nevidíme, psychika strádá, o vědomostech ani nemluvě?

Nevím. 

Vlastně mohu jen suše konstatovat: "Dnes je  den, kdy se rozdává pololetní vysvědčeni."

Pokud jste to zaregistrovali nebo se vás to nějak týká, jak to vidíte vy?

Hana Maciuchová

 Měla jsem ji ráda.  Obdivovala jsem její herectví i eleganci. Krásu. Byla to jedním slovem dáma. Kultivovaná, moudrá, s nadhledem. Její odchod mě bolí. Vnímám, že odešel i kus mého dětství a mládí. Kus krásného života. 

Nevěděla jsem, že byla tak těžce nemocná. Je mi to moc líto. 

Vidím ji jako Anče v Krkonošských pohádkách. Nebo v Hubačových Hříčkách o královnách.  Na divadle jako Žena vlčí mák.  Každé její vystoupení bylo krásné, plné její energie. 

Načtené knihy posouvala do jiné dimenze. Její recitace byl neopakovatelný zážitek. 

Vnímala jsem ji i jako silného a dobrého člověka. 

           Cítím její odchod jako velkou ztrátu. A je mi smutno:-(

                                                foto-M.-Votavova 

Už ho mám

 Vím, že není neděle,  čas pro nedělní čtení:-). Ale jen krátká poznámka, že už vyšel Šikmý kostel II. 

Navzdory zavřeným knihkupectvím už ho mám, je nadějně tlustší než ten první, takže spousta super čtení přede mnou:-)

Stejně jako výborný rozhovor s autorkou v Reflexu.

A vize do budoucna. Chystá se Šikmý kostel III. 

Já se navíc znovu chystám na Šikmý kostel I. V audiopodobě, kdy knihu čte skvěle Vilma Cibulková. 

Takže skrz naskrz Ostravskem:-)

Drtinova rozhledna

 Cílem číslo čtyři v akci rozhledny 21:-) se stala Drtinova rozhledna. Už nyní, při tak nízkém čísle, mě překvapuje existence budov, o kterých jsem neměla ani tušení. Tato je nedaleko našich prvních objektů, přesto pro mě novinkou. Navzdory tomu, že ji údajně navštěvoval Alois Jirásek či syn Františka Drtiny, který ji založil, Prokop Drtina. Kvůli němu, Prokopovi, který byl komunistům trnem v oku, byla také stržena a zničena. Ta zcela původní. Až doba porevoluční začala uvažovat o její obnově, ke které nakonec došlo až asi před šesti lety, kdy byla slavnostně znovuotevřena. A nabízí krásný výhled...