Sázavský klášter

                                   

Sázavu mám odjakživa spojenou hlavně se sklárnami Kavalier. 

Ty už dneska si neexistují. 

Druhou asociací jsou pak Pavel Kohout a Michal Viewegh, oba zdejší rodáci.

Jenže my jsme nepřijeli za sklem ani za literaturou. Hlavním cílem byl Sázavský klášter, jeden z nejvýznamnějších benediktinských klášterů u nás. 

Vlastně je to letos v létě už druhý „nedostavěný“ klášter, který jsme navštívili, po Panenském Týnci. 

Na rozdíl od něj ale Sázava nabízí nádherný kostel, kryptu i dochované interiéry, takže si člověk dokáže mnohem lépe představit, jak tu mniši skutečně žili.

Celé místo je neoddělitelně spojené se svatým Prokopem. To je ten světec, který podle pověsti oral pole s čertem zapřaženým do pluhu.

Na okamžik mě napadlo, jestli odtud náhodou nepochází název zemědělského nářadí „čert“. 

Nepochází.

Ale pověst o čertovi a svatém Prokopovi patří k těm nejznámějším českým legendám.

A znovu se mi do příběhu připletl kníže Oldřich. Ten samý, jehož dub jsme nedávno obdivovali 

v Peruci. 

Podle legendy právě Oldřich potkal Prokopa jako poustevníka.

Když mu světec nabídl obyčejnou vodu, proměnila se ve víno. Kníže byl zázrakem natolik ohromen, že pomohl založit zdejší klášter a Prokop se stal jeho prvním opatem.

Prokop je tedy světec, ale napadá mě, jaký byl asi v reálu. Nic moc se o něm neví, možná bylo jeho poustevničení řešení nějaké krize:-) Prý byl totiž nejdřív ženatý a měl děti, pak ho to přestalo bavit a stal se poustevníkem. A pak i, díky knížeti, opatem:-)

No,to je takový akční výklad, jak si ho představuji já:-). V Sázavě o něm hovořili s úctou a hezky. Byla  to moc pěkná prohlídka. 

Sázavský klášter se stal významným centrem slovanské vzdělanosti. 

Pěstovala se zde staroslověnská liturgie a pokračovala cyrilometodějská tradice, která byla ve střední Evropě stále vzácnější. Jenže dlouho to nevydrželo. Roku 1096 byli slovanští mniši definitivně vyhnáni, jejich knihy i písemnosti byly zničeny a klášter připadl břevnovským benediktinům. 

Od té doby se zde sloužila už pouze latinská liturgie. 

Pak husité, chátrání, požár, rekonstrukce...klasika u mnoha památek. Rekonstrukce se tady mimořádně povedla, místo je to moc hezké. 

A ještě jedna psí poznámka. Tori směl na prohlídku také. Samozřejmě v přepravní tašce, ale mohl. Dog friendly. 

 Takže si pejsek spolu s námi vyslechl zajímavý výklad o svatém Prokopovi, prošel si klášter a nakonec si užil i příjemné ochlazení dole v kryptě. A nakonec, to už volně, procházku po areálu.

Ne každý historický objekt je ke psům tak vstřícný, a proto tahle vlídnost a laskavost určitě stojí za zmínku. Nás třeba hodně potěšila.