Aquapalace

 Pražská aquacentra jsou naším častým a oblíbeným cílem. Občas je záměrně střídáme, pro porovnání. 

Nejlepší v našem žebříčku je asi Šutka, ale vyzkoušet se má mnohé. 

I mega aquacentrum. 

Není sice přímo v Praze, byť se to tak jmenuje. 

Aquacentrum Praha je v Čestlicích. 

To je podobné, jako wellness Konopiště není na Konopišti, ale v Tvoršovicích, což je zapadlá vesnice asi deset kilometrů od Konopiště. Kam by nikdo, pokud by se to nejmenovalo Konopiště, asi nejezdil. Stejně jako do Čestlic. 

I Čestlice jsou cca deset kilometrů od Prahy. 

  Aquacentrum je tahák na peníze, takže návštěva byl vlastně narozeninový dárek, jinak to ani nejde. 

Takže takový zážitkový den. Byla jsem tam podruhé v životě, a stejně jako poprvé mě překvapilo, jak je tam narváno. Přitom ty částky za vstupné jsou až nehorázné. Přesto....

No, dobrá, je to drahé. Stejně tam přijdou lidi s taškou z Billy:-)

A teď ty zážitky. 

Pro mě to tedy zas tak zážitkové není, ale děti si to užijí. Jsou to hlavně tobogány, některé tedy hodně divoké. Ovšem, pořád se tam stojí fronty, takže je to takový frontový zážitek. 

Divoká řeka je tady opravdu divoká. 

Dítě tam nechci pustit samotné, tak pluji taktéž. 

Jako obéznímu člověku mi divoká řeka přináší zážitky navíc, které štíhlí lidé mít nemohou. 

Třeba, že mě proud hodí do prostoru, odkud nelze vyplout. Zasekla jsem se v nějakém akčním víru a točíce se pořád dokola to vypadalo, že zde skončím až do zavírací doby. 

Poté mě z víru  náhodně vykopnul jakýsi rozdivočelý chlapec, kterého to ale natolik zaskočilo, že se mi ještě omlouval. 

Jako skoro topící se jsem nemohla na jeho zdvořilost adekvátně zareagovat. 

Ani mu vysvětlit, že mě jeho náraz vlastně vysvobodil. 

Při dalším zhupu divoké řeky jsem se ocitla na zádech a třepotající nožkama připomínala obřího chrobáka, který se nemůže dostat z divokých vln. 

I odsud jsem se nějakým zázrakem nakonec dostala a na okamžik jsem spočinula v klidnější části. 

Vydechla jsem. 

Do další etapy jsem se měla zhoupnout přes tyč, která mi ale vyklouzla z ruky a tlak vody mě na ni rázem  napral. Přišpendlil mi k ní obličej. 

Jiskření v očích a bolest taková, že jsem měla pocit zlomeného nosu. 

Dav za mnou mi ale nedovoloval věnovat se svému zranění nějak víc, na podruhé jsem se 

s bolavým nosem a slzou v oku vyhoupla a doplula, respektive domlátila se o stěny do cíle. 

Nos nakonec zlomený není, jen ho zdobí pěkná modřina.  

Zajímavé je, že děti podobnými zážitky nedisponují, do divoké řeky se s radostí spouštěly opakovaně. 

Nostalgicky jsem vzpomínala na klidnou divokou řeku na Šutce. Už jí asi tak říkat nebudu, je to poklidný potůček. 

Tobogány jsou zde také dost divoké, některé dokonce nabízejí i jízdu na pneumatice. 

Pravda, jednou nás museli roztlačit, neb jsem svou váhou pneu přišpendlila ke startovní čáře natolik, že se nechtěla rozjet. Pak ale, zase tou váhou, nabrala takovou rychlost, že jsem 

v duchu sepisovala závěť.  Zvítězili jsme v místní rychlostní tabulce. 

Pojem pneu se tu objevuje i u klidnějších vod. Jako zákaz vstupovat s pneu. 

Prvně mi to  tedy asociovalo  pneumatiku na břiše, tudíž jsem se domnívala, že nám tlouštíkům je vstup zakázán. 

Ale nebylo tomu tak, šlo o opravdové pneumatiky, které zde patří jen do některých tobogánů. 

Jiné tobogány vám nabídnou zběsilou rychlost nebo jízdu ve stylu útěk před bouří. 

Nu, máčeli jsme se tu celý den, zážitek to asi byl. Pro všechny.  Po pěti letech jsem 

k podobným radovánkách vstřícnější, byť některé pocity se opakují. 

Příště ale asi už jen na Šutku nebo někam do stojatých vod našich českých luhů a hájů.