Václav Brožík

 Text k dnešnímu výročí je zkopírovaný z FB NG. Brožíka mám moc ráda, byť je dneska už takový trochu zapomenutý. Ukazuje to, jak jsou dějiny nespravedlivé. Ale v jeho případě? On měl vlastně kliku, za svého života byl superstar, hodně slavný. V zapomenutí upadl až po smrti, a hodně to způsobila následující výtvarná generace, která ho naprosto zavrhla a dokázala vygumovat z dějin. Je to ale, podle mě, lepší varianta, protože většina výtvarníků v reálném životě živoří, nikdo je nezná a proslaví se až po smrti. Tak to měl Brožík opačně. A dle mého je to, minimálně pro něj, určitě příjemnější:-).

 A navíc, mám dojem, že se dnes do povědomí vrací, alespoň trochu. A dneska, 6.3.,  je to 170 let od jeho narození, tak přetiskuji avizovaný text z FB NG a slavný obraz Hus na koncilu kostnickém. 

         Je to takové moje historické blogookénko:-)

V letošním roce si připomínáme 170 let od narození a 120 let od úmrtí malíře Václava Brožíka. Narodil se 6/3 1851 v Třemošné u Plzně jako nejmladší z pěti dětí v rodině kováře, později dělníka v Ringhofferově továrně na Smíchově. Díky svému talentu a podpoře mecenášů mohl studovat na pražské Akademii a později pobývat v Mnichově a Drážďanech. V roce 1876 se usadil v Paříži, kde se seznámil s obchodníkem s obrazy Charlesem Sedelmeyerem. Sňatek s jeho dcerou Hermínou v roce 1879 přivedl malíře mezi nejvyšší společenské vrstvy a jeho obrazy byly prodávány nejen po celé Evropě, ale také do Spojených států amerických. Brožík je dnes známý především monumentálními historickými plátny, jeho početné dílo však tvoří i krajinomalby, žánrové obrazy a portréty. Během své kariéry obdržel řadu oficiálních ocenění, v roce 1893 byl jmenován profesorem na pražské Akademii a v letech 1893–1894 a 1895–1897 byl i jejím rektorem. Zemřel 15/4 1901 v Paříži, jeho hrob se nachází na hřbitově Montmartre.

Dobytí severního pólu

 Máme to v Praze v době karantény přeci jen kapku jednodušší, chodit po obci je znatelně větší rozsah než třeba po nějaké malebné jihočeské vesničce. Vláda si zjevně nevšimla, že máme u nás obce různě velké, a zatímco cesta od cedule k ceduli je někde jen desítky metrů, v Praze jsou to kilometry. 

I tak se teď samozřejmě nemá nikam chodit, tudíž jsme ani na severní bod Prahy nešli nějakou vycházkou, ale stavili se tam cestou z práce. V autě, bez lidí, nikoho jsme nepotkali. Kdo také dneska má chuť vystrčiit nos ven.

 Vyfotila jsem Tobíka a jeli jsme domů. 

Smutná doba. 

Ale po pravdě, severní bod je sice lákavý cíl, ale nic zásadního kolem nevidíte. Pole, zástavbu, nepořádek. Ale je to hezký cíl. Ostatní body, které jsou tedy dál a patrně i za hranicí Prahy, tedy i okresu, si musíme ponechat na dobu vlídnější k cestování. Toto bylo jen takové osvěžení cestou z práce, za humny. Na opravdové výlety ( a na další póly) se pořád jenom těšíme. 

Dole, pod mými obrázky, cituji oficiální text, který jsem o místě našla. Třeba to bude do budoucna pro někoho stejnou inspirací, jako pro nás. A i my se chceme někdy v budoucnu znovu vypravit na výpravu, klasicky, turisticky, ve skupině. Vždyť kdy se vám podaří dobýt severní pól:-)

Severní pól Prahy (nejsevernější bod), mapa ZDE

Na jihovýchodním okraji obce Hovorčovice leží severní pól Prahy. Lidé jej najdou na konci Veleňské ulice u železničního přejezdu. Přesná lokace bodu se nachází před přejezdovým světlem na straně blíže k Hovorčovicím. Sloupek se nachází patnáct metrů od tohoto místa na druhé straně přejezdu.

Na místo se dá dostat nejlépe vlakem, železniční zastávka Hovorčovice je od pólu vzdálená 350 metrů, autobusem PID linkou 351 z metra Letňany, dále autem nebo pro cyklistické nadšence i na kole, a to po trasách 8100, A27.

Za návštěvu stojí v okolí třeba obec Líbeznice, kde byl nedávno dokončen nový areál hasičské zbrojnice, či archeologické naleziště Zlatý kopec, kde bylo doloženo nejstarší osídlení na našem území.

Očkování

 V očkování je tady chaos jako ve všem. Nicméně nějak se očkuje. 

Někdo v očkování vidí cestu do normálního života, jiný se proti němu ostře vymezuje. 

A to se na nás ještě řítí Sputnik, aby toho jako nebylo málo. (k tomu jsem si také na Fb vypůjčila ilustrační foto)

Nicméně, otázka ohledně očkování taky je. A je aktuální. Pravda, loni touto dobou byly zprávy o takřka povinném či vynucovaném očkování označovány jako hoaxy, spiklenecké teorie. Lidé, kteří o očkování v tomto duchu mluvili, byli často téměř lynčováni. 

A ejhle, rok uplynul, a očkování je na pořadu dne. A místo původních spikleneckých teorií o povinném očkování se řeší, jakou vakcínou se dát očkovat.! Ti, co to říkali, jsou stále v nemilosti. Ale nikdo se jim neomluvil za to, že byli dehonestováni za tvrzení, které je nyní faktem. Ale to je na jinou debatu. 

Dnes se v souvislosti s vakcínami řeší jiná témata. Proč někteří osmdesátníci stále ještě očkováni nejsou? Proč neočkují praktici? Jak bude vypadat covidový pas? Bude možné bez očkování cestovat? Ochrání mě očkování vůbec? Mohu poté nenosit roušku, když už budu očkovaný? 

Přicházejí  desítky dalších otázek, přičemž logicky převládá ta o bezpečnosti a účinnosti vakcíny. 

Není to pokus na lidech? 

No, asi je. Ale zdá se, že nám nic jiného nezbyde. 

No, dovolím si otázku na Vás? Pokud tedy chcete odpovídat a vést diskusi, která může být 

i dost emotivní. Jak to máte Vy? Dáte se očkovat? Věříte na to? Proč ano a či proč ne? 

  Já už pomalu spěji k odpovědi ano. Osobně jsem nikdy nebyla odpůrce očkování, jsme doma proočkovaní až na půdu. 

Tady mě zviklala rychlost a plno nejasných věcí kolem. Také mi, jako u všeho, vadí vrchní koordinátor očkování. Stejně jako fakt, že jsem stavěna do pozice, kde pomalu není volby. 

Ale jsem kantorka a asi do toho půjdu. Jak to jen bude možné. Chci učit normálně, ne přes počítač. 

A také, abych pak nebyla donucena ke sputniku, nebo k čemusi z Číny. Odtud mi stačí virus a už další jejich  export fakt nemusím. 

A také se chci nějak vrátit do normálnějšího světa, byť nevstoupíš dvakrát do téže řeky, to je jasné. Ale tohle provizorium už nechci. A tak si jiná cesta než očkování není.... to říkám, abych také přispěla svou troškou do mlýna, když už vás žádám o váš názor:-)

Byť pochybnosti zůstávají, neřku-li rostou. ..

vypůjčeno z FB

Malé versus velké

 Mám ráda dějiny, těší mě přemýšlet si o tom, jak asi žili lidé kdysi, jaké měli starosti, čemu se smáli, co považovali za důležité, jak se na jejich životech propsali ty velké dějiny, které nám zůstávají v odborných historických publikacích. Říká se, že každá generace má svůj milník, svoji katastrofu, historický okamžik, se kterým se identifikuje. V tomto ohledu je asi současnost dost výrazná, minimálně v kontextu evropských posledních třiceti let. I o dnešku se jednou bude psát v učebnicích, vzniknou studie a historické dokumenty. My dneska určitě neumíme odhadnout, jak se na to bude v budoucnu hledět. Zda se budou zachycovat mikroosudy lidí, kteří přežili válku, komunismus a pak na ně nezbylo místo v nemocnici, tak zemřeli? Příběhy rodin, které přišly o blízké kvůli tomu, že v Čechách se chystaly volby? A nebo někdo dokáže zachytit pocity dětí, nelítostně zavřených ve svých pokojíčcích, do kterých se scvrkl jejich mikrosvět? Nebo někdo zmapuje načerno pořádané párty a večírky jako formu covidového undergroundu? Přeplněné parky a prázdná centra měst? Izolované domovy důchodců či kšefty s rouškami a respirátory? Pohledů se bude nabízet mnoho....

Ostatně jako dnes hledíme třeba na normalizaci. Někdo ji vidí jako dobu zla, Jiráskovo Temno II, jiný jako šedou nudnou mezietapu, jiný jako super dobu, kdy se rodily děti a chodilo se na akce Z. Jiné třeba vůbec nezajímá, co je mu do nějaké historie. 

Někdo byl mladý, zdravý, neproblémový, žil si svůj život. Jiný bručel ve vězení za svoje názory. 

A dnes to nějak analyzujeme. Ptáme se, jak se velké dějiny odrazily do běžných životů.  A že do nich zasáhly hodně. Stejně jako zasahují dnes. Vnímám tam velké historické paralely a deptá mě bezmoc. Zatím mi ale pohled zpět hodně pomáhá. Pořád si říkám, že to měli těžší. Třeba za války, jedno jaké, zda první či druhé. Nebo v padesátých letech. Černá smrt ve středověku byla asi taky horší než covid, stejně jako epidemie neštovic. 

Sice si nejsem jistá, zda to vždycky řešili tak chaoticky, jak se s tím bojuje u nás, ale to dnes nechci řešit. Spíš hledám ten úhel pohledu, jak ti hybatelé ději ovlivňují svým rozhodováním osudy nás všech. 

Mě osobně tedy deptá bezmoc, že nemám možnost o sobě rozhodovat sama, že moje vlastní zodpovědnost byla zpochybněna a já musím dodržovat něco, co nařídí ti, kterých si ani trochu nevážím. Napadá mě, zda by to bylo jiné, kdyby podobné věci nařizovala Havlova doba? Zda bych přestala přemýšlet a bezmyšlenkovitě plnila všechna nařízení, navzdory tomu, že zjevně nefungují? 

To je ale hodně ve stylu kdyby... A dějiny kdyby nemají rády.  Ale přeci jenom, kdyby tady stát řídil někdo jiný? 

Nu, někdy mají ty velké dějiny dost nečestné metody. Nebo smysl pro paradox? 

Každopádně, do těch malých dějin, do našich osudů, se propisují hodně čitelně!

Dětská hřiště

 Tak nám zavřeli i hřiště pro děti. Všechno je samozřejmě řádně odůvodněné, vysvětlení vyšší mocí, bojujeme proti viru!

 O děti se postaráme doma, však také ani my, dospělí, nikam nesmíme, tak se můžeme plně věnovat dětem, vytvářet jim inspirativní prostředí a rozvíjet jejich osobnost. A pohyb už dávno patří k zapovězeným činnostem, tak se vlastně ani není čemu divit.

 Jen mi stejně pořád pár věcí neštymuje. Třeba ty nezavřené továrny, kde se virus šíří stejně jako na tom dětském hřišti. Pravda, dětské hřiště nenese zisk, ale pokud bojujeme za zdraví národa, jak je odůvodněné zavřené hřiště, pak na všech frontách? 

Jasně, pláču na nesprávném hrobě. A navíc je to tu tak už profláknuté, že se není čemu divit. 

Ani nelpím na hřišti, ostatně, ani jsme tam moc nechodili, z vlastního rozhodnutí. A to je pro mě kámen úrazu, že nemám možnost vlastního rozhodnutí. To je pro mě nejvíc palčivé. A to, jak někteří plní, někdy opravdu nesmyslná nařízení státu, automaticky, bez vlastní invence. Často dokonce ani nejde o nařízení, ale o doporučení, stejně je splníme. 

Jako dětská hřiště. Někde je nechali fungovat, protože děti, ať si myslíme o boji s virem co chceme, prostě pohyb potřebují, nemohou sedět zavření v paneláku. Na vsi je to jiné, ale město dětem dneska moc prostoru k pohybu nenabízí. A když se nebudou hýbat, nebudou mít imunitu, snadněji onemocní, nakazí sebe i jiné, prostě začarovaný kruh. 

Tak tedy, někde je nechali, s doporučením, ať rodiče sami zváží, ať dodržují rozestupy a další příkazy, ale ať si tady děti mohou zadovádět. Jinde striktní zákaz. Prostě zavřeme ty děti, až zčernají! Nějaká osobní odpovědnost tady nikoho nezajímá, prostě plošný zákaz platí. 

A pak kouknu na čísla, která nám pouštějí do éteru a máme tedy předpokládat, že jsou pravdivá. A ta pořád rostou. Navzdory zavřeným dětem a nefungujícím hřištím. Tak jak to tedy je? Vím, je to řečnická otázka. 

Vyprovokovalo ji několik hřišť obkroužených policejní páskou, jako že tady je smrtelně nebezpečno...

Ti, co se o své děti umí postarat, to dají. Ale napadlo někdy někoho, že jsou i tací, co tomu rodičovství dvakrát nedají? Co tyhle děti? Už jsme je prostě odepsali, protože to je tak nejjednodušší? 

A i ty s dobrým zázemím. Nenapadlo někdy někoho, kdo tahle hromadně zakazuje a pořád jen straší, co to udělá s jejich psychikou? 

Nu, my v Praze zatím můžeme jít dál, proskočit se v parcích. Ale jednak to nejde všude a jednak, kdo ví, kdy se to den ze dne zruší? Třeba jak závodní stravování?:-)

Anežka a Jiří

Dnešní den akcentuje dvě historická výročí. Jednak je to úmrtí Anežky České. Svaté Anežky. Když byla prohlášená za svatou, začalo být v české zemi lépe a radostněji. Tak pravila dávná pověst a tak se také stalo, neb padla komunistická vláda. Myslím, že je na čase, aby se Anežka zase odhodlala k činu.

Blaničtí rytíři spí, nebo, dle vtipných virtuálních hříček, hledají cestu z okresu do okresu, tak by byl na čase zase nějaký přímluvný čin svaté Anežky České. Kdo byla Anežka asi všichni víme, tak jen krátce, pro zopakování:-). Česká princezna, dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Zasvětila svůj život církvi, byla abatyší kláštera Na Františku a pomáhala chudým a potřebným. Takže osobnost pro dnešek jako stvořená.

A druhá reminiscence dnešního data je z roku 1458, kdy byl na Staroměstské radnici zvolen českým králem Jiří z Poděbrad. První král zvolený bez ohledu na nějaké dynastické zázemí.

Takže se dá říci, že dnešek má docela zajímavou minulost. Uvidíme, co nám nabídne současnost:-)

Prvního

 Kdysi jsem si tady na blogu pohrávala s jedničkami na začátku měsíce. Skoro každého prvního je něčím zajímavé, ať už první leden, první září, první máj či třeba první duben. Někdy je to ozvláštněno výročím, narozeninami či jinou tradicí. První březen zůstával plonkový. 

Ale letos má své důležité místo mezi ročními jedničkami i první březen. Začíná další z mnoha zákazů, které se kupí, a ač vlastně nic neřeší, jsou pořád nové a nové. Prvního března tedy začíná zákaz pohybu odněkud někam. Ale v podstatě je to odnikud nikam, jako vždy. 

Jen tím pádem asi nelze přiřadit první březen k oblíbeným jedničkám, byť zajímavý bezesporu je. K čemu ale bude, to si netroufám popsat. 

Takže zůstat doma, stejně jako loni. Za rok se totiž u nás nic nezměnilo, a pořád je jediné, na co se oficiální místa zmohou, hromadění zákazů. 

A pokud chcete vyjet, pak připravte bumážku. 

Ti, kdo neví, oč jde, tak malý historický exkurz. V hluboké totalitě sovětského vzoru se nesmělo jezdit z okresu do okresu. Pokud jste chtěli jet, byl nutný papír, nebo-li bumážka. Aby vás hlídka propustila a měla o vás kontrolu. Šlo o tak absurdní nařízení a tak hluboký zásah do všeho, že ani naši soudruzi to nepoužívali, jen ti sovětští. 

Až nyní  i ti naši. 

Takže prvního března, další jednička letošního roku. Uvidíme, zda na konci termínu bude zázračné vymýcení viru či zda prvního dubna přijde další uzávěra. 

Skoro bych řekla, že vím, co bude. A apríl určitě nemyslím.