Letní výheň

 

„To je začátek pekla,“ zdůrazňují někteří, když vypuknou letní vedra, která panují i nyní.

Není jich málo, lidí, kteří věří, že nás slunce jednou sežehne.

Jiní se snaží oponovat poukázáním na nějaké historické cykly, střídán dob ledových a méně ledových.

Nebo klasickou myšlenkou, že nic není tak horké, jak to vypadá.

Nicméně, současnost horká je. Pravda, že zatím u nás ne tolik, jako kupříkladu v Mexiku, kde přežívají v padesáti stupních Celsia či v rozpálené západní Evropě, ale o chladnějších dnech si asi pěkně dlouho můžeme nechat jen zdát.

„Můžeme si za to sami,“ pokouší se určitá část společnosti přijmout odpovědnost 

a kajícnicky se snaží proti globálnímu oteplování nějakým způsobem bojovat. ¨

 Svoje odpůrce, přikládající fatální důležitost historickému vývoji, však většinou nepřesvědčí.

Ani mně se ale nechce úplně věřit, že člověk dokáže nějak zvrátit tento nastavený trend. Myslím, že škody byly napáchány a většinou jsou nevratné. A v kombinaci s právě zmiňovaným historickým rotováním patrně není velká šance na radikální změnu oteplování. Alespoň v nejbližší době ne.

 Měli bychom asi dát víc na přípravu. Naučit se s horkým vývojem koexistovat. Když ale třeba vidím, jak ve Stromovce vysekávají trávu na minimum, takže trávník je v okamžení sežehlý, zdá se mi, že se o těchto věcech právě vůbec neuvažuje.

Podobný pocit mám při pohledu na neudržované vodní plochy či bazény plné pitné vody

 u každé chaloupky či domu.

Ne, že bych si nějak stěžovala nebo to těm lidem nepřála. Popravdě řečeno, jen popisuji, co vidím. A trochu dodávám pocity z úhlu, jak to vidím já. Že se mi zdá, že se víc mluví než koná. A pokud se koná, tak jsou to víc velkolepá gesta typu, co všechno zakážeme, zpoplatníme, k čemu ty lidi přinutíme. Hasí se tím už dávno plápolající požár. Dost marně. Na drobnou každodennost, na výchovu a příklad, se jako obvykle zapomíná.

Tudíž ve městech pořád ještě vznikají velké betonové či prosklené plochy bez zeleně, vysekává se tráva, znečišťují se vodní toky……

Dobrá zpráva je, že jen někde. Že někde to jde, zatímco jinde se o tom pořád jen mluví.

Otázek s nastupujícím vedrem samozřejmě vyvstává mnohem víc. Když totiž začneme 

o problému víc přemýšlet a představovat si, co všechno může nastat, je třeba si poctivě přiznat, že naskakují opravdu katastrofické vize. Popravdě řečeno, většinu je to skoro nepředstavitelné. Vedlo by to nejen k tíživým podmínkám, ale kupříkladu by mohla vzniknout válka o vodu.,,!?

Proto musím přiznat, že když vidím, jak se před ohlášenou vlnou veder zbytečně vysekávají stráně a loučky, které to bezpochyby sežehne, nebo jak se další místa pokrývají betonem, je to důvod k nevěřícnému protočení očí.

Protože to je doopravdy peklo, v jeho personifikované podobě.